Esben and the Witch - Wash The Sins Not Only The Face

Pokud se nepohybujete v kruzích experimentální hudby, tak asi Esben and the Witch znát nejspíše nebudete. Je to anglická kapela, která ráda experimentuje jak v hudbě, tak v textech. Existují už od roku 2008 a mají na kontě dvě alba a svojí celkem silnou fanouškovskou komunitu. Pojďme se společně podívat, co nám skýtá jejich poslední počin nazvaný Wash The Sins Not Only The Face.

Z desky je cítit klid a zároveň chlad. Chlad moderní doby, způsobený odcizením  kvůli ztrátě komunikace se světem, lidstvo ztrácí soudnost a dělá stále hříchy, ze kterých se ani po staletích nedokáže poučit. Témata jsou to bolestná, je těžké s nimi pracovat a kapele se to daří brilantně. Hudba vás dokáže dostat přesně tam, kam kapela potřebuje a pak vás dál máčet v chladné vodě za velmi studeného rána v Brightonu, odkud kapela pochází. Jediné, co od vás požadují, je odevzdání se jim a ponoření se do tajemných tónů jejich experimentální hudby. I přes toto všechno je to deska víceméně klidná, pouze chladná a odtažitá, ale jen na první pohled. Prvoplánová odtažitost po čase mizí v příjemné změti kytar, elektroniky a úžasného ženského vokálu. Kdybych měl kapelu s něčím srovnat, museli bychom si udělat výlet přes La Manche do Francie, navštívit M83 a sebrat jim veškeré pozitivní myšlenky z Hurry Up, We Are Dreaming a trochu je dát na mráz, pak bychom možná dostali tak setinu z Esben and the Witch. I přes zdánlivou nepřístupnost se mi deska zamlouvala už na první poslech a mohu jí doporučit všem lidem, které neodradil hlavní motiv nahrávky a to chlad. Smyjte hříchy a nejenom obličej praví stvořitelé desky, ale i přesto moc dobře vědí, že to nelze a o tom je celé album těchto mrazivých experimentátorů.

Riverside - Shrine of New Generation Slaves

K albu od polských progresivních rockerů jsem přistupoval s despotickým pohledem, jelikož má česká omezená mysl má Polsko zafixované jako zemi s přemírou věřících a líných lidí a o to více jsem byl překvapen, že tato deska se skutečně povedla. Polsku jsem křivdil, je to země s docela zajímavou hudební scénou, ale musí člověk trochu hledat.

Shrine of New Generation Slaves je moderní rocková deska s pořádně říznými kytarami, bolestivým a procítěným zpěvem. Songy jsou pomalejší a nesou se v pochmurném duchu a do toho poměrně depresivní a anglicky zpívané texty o současných problémech, jak už i sám název desky napovídá. Je to mimořádně dospělá nahrávka se silnými refrény a zajímavými hudebními aranžemi, se kterými si hudebníci opravdu vyhráli. Na desce je instrumentální pasáž, která skýtá uklidnění, ale jen na chvíli, než zase nastoupí stupňující se neklid, který je pro desku charakteristický. S cílovým publikem je to už o něco horší, metalisti mohou nahrávku zavrhnout, jelikož jí podle nich chybí drajv a alternativní rockeři budou říkat, že je utahaná a neučesaná, osobně pochopím, že v Česku si moc stoupenců nenajde, ale dejte jí šanci, možná budete překvapeni. Sám jsem se pak pídil po informacích o kapele Riverside a zjistil jsem, že od roku 2003 vydali šest alb a v zahraničí jsou poměrně uznávaní, znáte je i vy?

New Order - Lost Sirens

Další novinka a tentokrát od New Order, ke kterým mám velice blízko a to nejen díky Joy Division, ze kterých vzešli po smrti Iana Curtise, ale díky jejich tvorbě, která následovala po oné osudné události. Oni nejenže se dokázali vymanit z neustálého porovnávání s Joy Division, ale oni si vytvářeli během let zvuk vlastní, který byl pokaždé trochu jiný, avšak pro New Order po čase už typický, ať už se jednalo o alternativu, kratrock nebo post-punk. Jejich poslední počin Lost Sirens na první poslech není špatný, avšak není moc výrazný. Nejde o to, že by to bylo špatně nebo nějak krkolomně zahrané, jde spíš o to, že za ta léta už došly trochu nápady. Takže ve finále se to dobře poslouchá, ale nelze se zbavit dojmu, že některé kousky vyzní do ztracena. Pokud sháníte nějakou inteligentní kulisu k práci, pak vám můžu Lost Sirens s klidným srdcem doporučit. Kdybych měl vypíchnout konkrétní kousky, tak otvírák I'll Stay With You je skvělý song a opět se potvrzuje, že New Order umí správně zvolit otvírací píseň alba, vzpomeňme třeba na Age Of Consent nebo Crystal. Dále pak Hellbent, ale ta už je starší. Zkrátka, když to shrnu, tak album stojí za poslech, ale pouze pro fanoušky New Order, ostatní ať se raději poohlédnou jinde, po něčem výraznějším nebo ať zkusí starší alba, to pak nebudou určitě litovat a doufám, že do příští desky nasbírají New Order více nápadů a více tvůrčí invence taky škodit nebude, jinak takhle je to za šest...

6/10

Tegan And Sara - Heartthrob

Tak po dlouhé době přidávám do placu novinku. Tentokrát je to album Closer od kanadských dvojčat Tegan and Sara. Holky přešly z kytarovky rovnou na elektronický pop a to právě bývá přeměna většinou proklínaná a ne moc úspěšná, naposled se tento přechod povedl snad jenom Yeah Yeah Yeahs. Pravda je taková , že místy je to docela disco, přijde mi jakoby ztratily svojí tvář a písničky jsou nevýrazné, ne moc zapamatovatelné, zkrátka už to není stará Tegan a Sara. Chybí také hitovost a procítěnost, která pro ně byla klíčovým prvkem, je to skutečně takový ničemu nevadící pop, který bych klidně rád slyšel v rádiu místo klasických "hitů". Holky si zřejmě řekly, že je na čase se pohnout a přesunout se do jiných vod a buď to vyjde nebo ne. Upřímně se tato přeměna moc nepovedla, ale z chyb se člověk učí a pevně doufám, že další deska bude vybroušenější po všech směrech, protože Tegan and Sara mají na to udělat kvalitní elektropopovou desku.

 5/10

The Strokes - One Way Trigger

Nový song od indie průkopníků The Strokes. Sláva a úspěch jim zřejmě vymyla mozky, protože tohle není dobrý ani jako sranda. Těžce to nesu, protože Is This It je asi moje nejoblíbenější deska a navíc se nerad uchyluji k nadávkám, ale tohle je vskutku ne plivanec, ale rovnou sranec do mé tváře... inu posuďte sami.

Queens Of The Stone Age - Songs For The Deaf (2002)

Žádná další regulérní recenze, jen další věc, ke které se velice rád vracím. Songs For The Deaf od Queens Of The Stone Age. Frontmanem kapely je Josh Homme, který za celou svojí plodnou kariéru vyprodukoval spoustu skvělých desek a zapsal se nepochybně do alternativní rockové historie. Jeho jedna z prvních kapel, dnes již legendární Kyuss dali jasně najevo kvality, kterých se rád Homme drží, následovali QOTSA, pak taková humorná odbočka nesoucí jméno Eagles Of Death Metal. Všechny tyto kapely byli vskutku víceméně úspěšnými počiny. Ale je jen jedno album, za které jsem schopen dát ruku do ohně a to je právě Songs For The Deaf, album, které žánru stoner rock dalo nový rozměr a pomohlo k rozšíření tohoto stylu mezi masovější publikum. Je to také album, které zapříčinilo krizi v kapele Foo Fighters, neboť sám Grohl nahrával bicí na tuto desku a kapelu si natolik zamiloval, že s ní i odehrál pár koncertů a to mělo za následek krizi FF. Kdybychom se měli soustředit na zvuk této desky, tak je neskutečně rozmanitý a špinavý, drsné kytarové riffy, pořádně hutná basa a u vokálu se střídá uřvaný Olivieri s Hommem. Některé písničky jsou vyložené radiové hity a některé sklouzávají svojí hrubostí až téměř k metalu. I když to působí, že album má mnoho tváří, tak opak je pravdou. Každá písnička má na albu své místo i závěrečná akustická písnička Mosquito Song, která krásně graduje a ke konci je podpořená trumpetami. Jediná výtka směřuje ke coververzi písničky od The Kinks, která se zkrátka moc nepovedla, ale to nevadí, Songs For The Deaf je album, které i přes některé utahanější kousky je plné energie, lásky k rocku a nespoutané kytarové svobody.

Bon Iver - For Emma, Forever Ago (2007)

Poslední dobou nějak v hudbě bloudím a nevím, co poslouchat, hodně experimentuji se žánry, snažim se něco poslouchat, co by mělo být dobré, ale ono se mi to tak dobré nezdá a pak jsem z toho všeho vyčerpaný a nevím kudy kam. No a pak je tady Bon Iver se svým debutem, ke kterému se velice rád vracím, on mě dokáže dostat do pohody a dovolí mi všechny trable, které moderní hudba skrývá, hodit za hlavu. On se zkrátka sebral a odjel do lesů ve Wisconsinu a tam si léčil všechny své životní trable pomocí hudby. Nedostatek perspektivy, samotu, lásku, zlomené srdce a vše možné za posledních šest let jeho života. Je to intimní a občas těžce čitelná zpověď podaná formou písniček, ze kterých sálá potřeba říci světu své problémy, avšak s úžasným klidem a pokorou. Album si Bon Iver i sám vydal v roce 2007 a o rok později bylo vydáno i oficiální cestou. Pokud jste trochu občas ztraceni, pusťte si to a radujte se alespoň z toho, že v tom nejste sami, ale je s vámi Bon Iver -  For Emma, Forever Ago.