K tanci nebo k poslechu....

….aneb odvrácená strana hudby, kterou rádia nikdy nezahrajou. Představte si rozkvetlou louku ve vysplělém světě plném lidí, kteří skládají pozitivní a veselou muziku. Jde to víceméně samo, nápady přicházejí, stačí se jen po louce projít a máte v sobě nadšení na rozdávání, ale pokud půjdete až za hranice pomyslné louky směrem dolů do podzemí, do tunelů, kde lidé nejsou tak šťastní, ba dokonce jsou nešťastní. Trpí depresemi a svět kolem nich není louka, ale trosky. Trosky industriálních měst a lidského osamocení plného zmaru. Tito lidé vidí svět jinak a ten jejich svět se jim před očima ztrácí a padá do temnoty. Jedna z možností vykoupení z tohoto světa je hudba. Není to jednoduché zpívat o problémech, které vás tíží, ale pokud to dokážete, bude to mnohem opravdovější než hudba z rozkvetlé louky. Bude to vaše intimní zpověď, kterou pochopí jen pár zasvěcených fanoušků. Pokud alespoň na chvilku, chcete být v euforii, ale přesto nohama na zemi a na chvilku pocítit něco opravdového pak vám zde mohu doporučit dnes již kultovní kapelu z Montrealu. Godspeed You! Black Emperor.

Diskografie (wiki) :

• All Lights Fucked on the Hairy Amp Drooling (1994, cassette limited to 33 copies)
• F♯ A♯ ∞ (1997)
• Slow Riot for New Zerø Kanada (1999)
• Lift Your Skinny Fists Like Antennas to Heaven (2000) 
• Yanqui U.X.O. (2002)
• 'Allelujah! Don't Bend! Ascend! (2012)

The National - Boxer (2007)

Autor: Míra

Když s úctou kopírujete všechny ty post-punky, všechny ty Joy Divisiony, Editory, Interpoly, bůhví, co ještě a k tomu přidáte dostatek vlastní šťávy, zákonitě vzniká kvalitní deska. Už dlouho mám National v záložkách a pořád ne a ne se k tomu dokopat, jenže teď, když je takové ticho po hudební pěšině, tak jsem se k tomu dostal a nadávám si, že ne dříve. Zajímavé, avšak přímočaré hudební aranže, vyvážené dostatkem nápadů, dělají každou písničku jinou a přesto si Boxer zachovává kompaktní tvář. Sem tam smyčce nebo klávesy, ale především je to kytarovka a vězte, že vesele to moc nezní, ale právě to se nám na post-punku líbí. A na rozdíl od konkurence je deska příjemná už na první poslech a stále nabízí nové a nové věci k zalíbení. Díky ní jsem si uvědomil opravdovou lásku k hudbě, lásku právě k tomu objevování nových a nových věcí, díky kterým desku zbožňujete každým poslechem víc. Od dob Turn On The Bright Lights nejlepší deska tohohle žánru. Má ode mě palec nahoru a hvězdičku k tomu. (ano se se zpožděním pěti let! Vím.) Jasná desítka bez kompromisů.  

10/10

Český Slavík stále v bahně

Český Slavík je opravdu podivuhodný, uděluje se v listopadu, ještě v neskončeném roce a mohou ho dostat interpreti, kteří v daném roce nevydali jediné album. Jediný, kdo vydal za rok 2012 album je Bílá (Duety na Bílo), která je asi zpevačkou roku asi z principu, dále pak No Name (New Album) a to jde totálně mimo mě. Takže se ptám na dvě otázky a první zní: Co musí člověk udělat aby dostal čekého 

slavíka? (sám si můžu i odpovědět že: bejt vidlák, znát tři akordy a zpívat o hovně nebo o dvou hovnech) a druhá otázka je: Děje se toto i v zahraničí? (sám si neodpovím, protože to prostě nevím, ale kdyby byl třeba britský slavík, tak to už čtyřicet let z principu vyhrávají Beatles, že? ale nevyhrávají, protože v Británii takovou zhovadilost nemají a daný interpret musí daný rok něco předvést). Dobře abych jenom nekřivdil Charlie Straight nejsou uplně špatní a navíc, kdybych byl kvalitní česká kapela, sám ani nevím jestli bych chtěl Slavíka dostat a stát na podiu vedle těch "celebrit". Ale i tak víš co český slavíku? Di do sebe ať neděláme ostudu, OK? Co si nalhávám, stejně to příští rok bude stejné, ne-li horší.

PS: Objev roku jste si snad taky vytáhli ze zadní části těla?

Přehled vítězů:

Zpěvák roku: Tomáš Klus
Zpěvačka roku: Lucie Bílá
Skupina roku: Kabát
Objev roku: Koblížci
Hvězda internetu: Charlie Straight
Slavík bez hranic: No Name

-M-

There’s no reason to look back in anger on 90s

Autor: Míra

Devadesátá léta v hudbě. Téma, které je tak obsáhlé, že ho nikdy nelze nějak rozumně zpracovat. V devadesátkách se opravdu rozjelo hudební šílenství. Tam, kde v osmdesátých letech se začínalo experimentovat, tak v letech devadesátých se to všechno vyvinulo v ucelenější celky a do mainstreamových vod se začaly mísit všechny možné styly. Pak samozřejmě šílenství okolo grunge, kde nikdo opravdu nečekal, že zrovna tento neuhlazený styl bude tím největším tahákem pro mnoho generací. V Británii zase při obyčejném setkání se vás zeptali místo jména na otázku „Blur nebo Oasis?“. Klasické britské kapely z let předchozích ustupovaly do pozadí a to jen aby mohli vzniknout kapely nové, které definují britpop, ze kterého se bude hojně čerpat v letech následujících. Z hudebních žebříčků začíná pomalu mizet rock ve své klasické podobě a objevují se styly relativně nové. Hip-hop, elektronická muzika a ke konci devadesátých let trip-hop. A aby se devadesátky nenesly jen v pozitivním duchu tak musíme vytknout vznik čistě popových rádiovek (boybandů), které měli z kapes rodičů náctiletých fanynek tahat peníze a jejich umělecká hodnota samozřejmě zůstávala u bodu mrazu, ale tento fenomén se rozjel více až v letech nultých, ale o tom někdy příště. No a nezbývá nám nic jiného než se kouknout na žebříček, který jsem sestavil z alb, které nazývám „Srdcovky z devadesátek“. Není to klasický žebříček s nějakým umístěním tak jako jsme zvyklý od kolegů z NME, je to jen výčet deseti alb. Takže peace with you lads…

Blur – Parklife (1994)

Učebnice britpopu, od které se opravdu učilo mnoho kapel. Album, ve kterém se mísí několik stylů v jeden úžasný celek. Naprostý nadhled a humor dělají z desky klenot, který je hřích nedat do jakéhokoliv žebříčku z devadesátek. Albarn s Coxonem v nejlepší formě, aneb kytarovka jak má být - bez kompromisů. "ALL THE PEOPLE, SO MANY PEOPLE, THEY ALL GO HAND IN HAND HAND IN HAND, THROUGH THEIR PARKLIFE"

Rage Against The Machine – Rage Against The Machine (1992)

Ano v nasranosti na svět nejste sami, jsou v tom s vámi Tom Morello a Zach De La Rocha. Revoluční album, ve kterém uslyšíte rapování a do toho metalové riffy. Jak to funguje? Skvěle, co písnička, to hit. Doslova a taky jako jedna z prvních kapel opravdu veřejně a otevřeně jde proti Americe, rasismu a násilí. "Fuck you, I won't do what you tell me!"

Radiohead – The Bends (1995)

Jedno z nejlepších alb všech dob je možná OK Computer, ale právě proto ho sem nedám a to i přesto, že ho mám opravdu rád. Dám sem radši The Bends, které je na první poslech líbivější a jak je v tomto žebříčku zvykem je plné hitovek. Bohužel hitovek, které se asi do českých rádií nikdy nedostanou, ale to neva v Británii měli obrovský úspěch a kapelu lze brát jako zářný příklad inteligentního rocku. "Her green plastic watering can, For her fake Chinese rubber plant, In the fake plastic earth,That she bought from a rubber man, In a town full of rubber plans, To get rid of itself…"

Nirvana – Nevermind (1991)

Asi by mě většina lidí chtěla zarputile zabít, kdybych sem to album nedal. Právě ta většina těch lidí, kteří znají jenom Smells Like Teen Spirit. Ale nebudeme Nevermindu křivdit, album je to sakra povedené a už opravdu vím, že se opakuju, ale co nadělám, je opět plné hitů. Když pomineme ten profláklý hit, tak je na desce opravdu hodně kvalitních písniček. "And I swear , That I don't have a gun, No I don't have a gun, No I don't have a gun" (no nakonec se to Cobainovi stalo osudným)

 

Kyuss – Welcome To Sky Valley (1994)

Tak a teď něco méně známého. Kyuss je kalifornská kapela z nějakého pouštního města, co hraje Stoner Rock a dokonce stála u zrodu tohoto stylu, který stojí na pomezí metalu, grunge a hardrocku. Jde o komplexní album, které jako celek je klenot. Má skvělý zvuk špinavých kytar a hlavně je téměř neoposlouchatelné. Zakladatelé této kapely jsou Josh Homme a Nick Olivieri, kteří později zakládají kapelu Queens Of The Stone Age, ale o těch až v nultých letech… "I am the demon cleaner who saves the day, I get the backwall and important they'll always stay…"

 Flaming Lips – Soft Bulletin (1999)

Tato zvláštní rocková kapela vydává až na samém konci devadesátek album, které hýří romantickými úvahami a celkově je takové veselé, psychedelické a naprosto originální a donutí vás se zamyslet se nad světem. Tuto desku beru jako základnu, ze které se odráželi v jejich pozdější tvorbě a navíc tato deska dala devadesátkám jeden z největších hitů a to Race for the Prize. "Two scientists were racing
For the good of all mankind, Both of them side by side, So determined"

DJ Shadow – Endtroducing….. (1996)

Další méně známý interpret, který se nepochybně zapsal do historie instrumentálního Hip-Hopu. Nečekejte gangstas ani bitches, nečekejte ani rap. Čekejte inteligentní instrumentální desku s prvky trip-hopu, jazzu a chilloutu. Celé je složeno ze samplů nevydaných skladeb a filmů, čímž se dostalo do Guinnessovy knihy rekordů jako první album složené jen se samplů a opravdu je to strhující zážitek. Závěrem jen takový hudební vsuvka autora pro znalce desky: „Why hip-hop sucks in 96…. It’s the money“

Oasis - (What's the Story) Morning Glory?

Ano ano a také britší alternativní fanoušci by na mě plivali špínu, kdybych tam nedal tyhle floutky. Alespoň je naštvu tím, že nezvolím Definitely Maybe, ale právě toto jejich druhé album, které se jeví o něco lepší. Oasis je dost možná v britských kruzích nejsledovanější kapela devadesátých let. I přesto, že mají velkou antifanouškovskou základnu, se kapele nedá upřít obrovský cit pro hitovky. Lidi, kteří neznají Wonderwall, Don’t look back in anger…jako by nebyli. "And all the roads we have to walk along are winding. And all the lights that lead us there are blinding.There are many things that I would like to say to you, but I don't know how…."

My Bloody Valentine – Loveless (1991)

Nevíte, co to znamená shoegaze? Pusťte si toto album. Album, které patří mezi ty největší legendy, co v devadesátkách vznikli. Je to asi největší zástupce hlasitého popu, jaký kdy snad byl. Dva roky dlouhé nahrávání a tvoření alba, které málem nevzniklo a byla by to sakra škoda. U tohohle alba prostě nešetřím superlativy, a přesto nevím jak nejlépe ho popsat. Pokud jste deskou nepolíbení, no tak šup si ho sehnat. "Close my eyes, Feel me now, I don't know how you could not love me now, You will know, with her feet down to the ground…"

U2 – Achtung Baby (1991)

Poslední desáté místo mě vrtalo hlavou jestli Achtung Baby nebo Red Hoti se svým Blood Sugar Sex Magik ze stejného roku. Nakonec, pro mě, Evropana, jsem zvolil bližší U2. Bližší i tématikou celé desky. Sjednocení Berlína, ve kterém se i část desky nahrávala, dozvuky studené války a celkově složitá situace, která vznikla spojením dvou odlišných kultur. Můžete si přečíst o této problematice mnoho knih, ale když si pustíte tuhle placku, taky chybu neuděláte a to i když zmíněnou kapelu nemáte v lásce. A koneckonců se díky této desce zapsali U2 do rockové historie.

Šmitec, toto je můj žebříček desek, který podle mého nejlépe charakterizuje devadesátá léta a ještě malá rekapitulace kapel, které se sice dostaly do mé nominace, ale bohužel ne do mojí desítky best: 

Nine Inch Nails, Weezer, NAS, Wu-Tang Clan, Pulp, Massive Attack, The Smashing Pumpkins, R.E.M., Alice In The Chains, Faith No More, Beastie Boys, Red Hot Chili Peppers

Příště se těšte na největší hity let devadesátých!

MUSE - The 2nd Law

Muse ohlásili nové album, které vyjde 17. září 2012. Ke shlédnutí uvolnili pro hudební scénu ne tolik typický trailer, ve kterém se řeší především globální problémy a na konci je hudební ukázka, která je dubstepová. Že by se Muse chtěli svézt na vlně tolik v dnešní době populárního žánru? Podle mého názoru se nemusíme zase tolik bát, jelikož Muse to určitě zvládne s umem, ale na předběžné soudy je ještě brzo a nám nezbývá nic než trpělivě čekat.

Ian Curtis - 22 let od smrti (Joy Divison)

Autor: Míra

18. května tomu bylo přesně 22 let, co se Ian Curtis oběsil. Trpěl epilepsií a depresemi. Po sobě zanechal manželku, dceru a hlavně hudbu, která zůstala a ještě hodně dlouho zůstane na rozdíl od Iana nesmrtelná. Od roku 1976, když se jmenovali ještě Warsaw je provázely neúspěchy, koncerty se nedařily a život v průmyslovém Manchesteru asi taky nebyl žádný med. V roce 1978 je konečně potkalo štěstí (avšak ne na dlouho), podepsali smlouvu s nezávislým vydavetelstvím Factory (Film Nonstop Párty). V roce 1979 vydávají debutové album Unknown Pleasures, které je dodnes milníkem depresivní postpunkové hudby. Je to temná, do té doby nevídaná a dle mého názoru nikdy nepřekonaná Ianova zpověď, kterou ne každý chápe, ale spoustu lidí magicky přitahuje. Mezi nejlepšími alby všech dob podle časopisu NME je tato deska na 41. místě a na serveru rateyourmusic, kde hodnotí pouze lidé, je Unknown Pleasures první nejlepší nahrávkou roku 1979 a patnáctou nejlepší nahrávkou všech dob. Unknown Pleasures definovaly pust-punk do podoby, kterou známe teď a má mnoho napodobitelů, revivalů a kapel, kterým je vzorem. Mezi nejznámější můžeme uvést Interpol nebo Editors. Ale čas šel dál a v roce 1980 dokončují druhé studiové album a vydávají asi nejznámější singl "Love Tears Us Apart". Na sklonku května, těsně před vydáním druhého alba, se Ian oběsil ve svém pokoji. Říká se, že před smrtí se koukal na film Stroszek a poslouchal album Idiot od Iggyho Popa. Do své smrti měl Ian deprese a bral spousty léků, do toho měl problémy s alkoholem. Nelze opomenout, že měl epilepsii a záchvaty dostával mnohdy i na podiu. Po jeho smrti vychází neméně úspěsné album Closer, které je pro mnohé neposlouchatelné, ale když si posluchač najde cestičku do spletitého nitra hudby plné prvopočátků IDM elektroniky a zoufalé bezvýchodnosti textů, je velice odměněn. Ian Curtis byl zkrátka géniem, který si plně uvědomoval zkaženost světa a doby, ve které žil a snažil se z toho vyzpívat a ne každý ho plně chápal. Jeho souputníci z kapely pokračovali v hudbě dál pod názvem New Order, ale o těch až někdy jindy, závěrem jen snad to, že je rok 2012 hudba Joy Division stále žije a je v mnoha srdcích fanoušků. Ještě perla na závěr je název kapely Joy Division, který pochází z polských koncentračních táborů, kde byly "oddíly radosti", ve kterých byly mladé židovské dívky a sloužily jako sexuální otrokyně pro německé oficíry...

The Naked And Famous - Young Blood (Video)

 Autor: Míra

Předem říkám, že vím o tom témeř dvouletém spoždění, ale tuhle písničku jsem objevil teprve nedávno a každopádně mě zaujala. Jestli existuje písničkářsky nějak vyjádřená moderní mladistvá revolta, tak pak je to právě Young Blood od této novozélandské kapely. Zpočátku se Naked and Famous dávali velké naděje a ty pak trochu vyprchali asi právě proto, že jejich zbytek písniček se nenese v takovém odlehčeném duchu jako tento singl. Po celém světě si tuto písničko oblíbilo miliony lidí (o čemž svědčí i last.fm, kde počet přehrátí dosahuje téměř dvou milionů), ale vznikli i hateři, který tento "povrchní styl" nemohou vystát. Já ovšem patřím na tu první stranu barikády a Young Blood mi prostě přirostla k srdci, jak písnička, tak i videoklip. Sympatický projev zpěvačky, trochu praštěný, ale přesto trefný text, který vystihuje to mládí a nespoutanou touhu po svobodě a nezávislosti, což dokládá i videoklip. Existovat takových kapel víc by určitě nebylo a škodu. Zatím to lze brát jako takový protipól The xx, kde texty jsou intimější, zvuk minimalističtější, ale přesto kapely mají něco společného...

Písnička: 9/10
Video: 8/10

The Black Keys - Gold On The Ceiling (Video)

Autor: Míra

Druhý singl z El-Camina s názvem Gold On The Ceiling je asi nejsilnější písničkou celého alba a asi nejlepší rockovou písničkou za opravdu dlouhou dobu. Jestli existuje směr, kam bych si přál aby se ubírala rocková muzika, tak je to právě tento. Naprosto dokonalá kytarovka podpořená zajímavým klávesovým zvukem a opravdu hutně našlápnutými bicími. Má to neskutečnej drajv, šťávu, energii a špinavě čistý zvuk. Nevíte, co tím myslím? pusťte si to. Nebudete litovat. Masterpiece a láska na první poslech. A videoklip je také zajímavý, nebo spíše zajímavě natočen. Je plný prostřihů z koncertů, zákulisí a přípravy koncertů.

Písnička: 10/10
Video: 8/10

Howler - I Told You Once (Video)

Autor: Míra

Po třičtvrtě roce od vydání hodnotím písničku od skupiny Howler, kterou mi doporučil kolega z "redakce". A také je to poprvé a doufám, že naposled, kdy s kolegou musím nesouhlasit a naplno říci, že tato písnička je tuctový plivanec do mé tváře aneb není kytarovka jako kytarovka. Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu vést debaty, ale to je tak všechno, co s tím lze dělat. Howler jsou jednoduše nezajímaví a těží z tolik oblíbeného žánru kytarově-nezávislé hudby a po textové stránce snad ani netřeba mluvit protože fráze "I hate myself, more than hate you" svědčí o všem. Ono je to totiž na škodu, lidé vezmou kytaru, nahrají písničku ve špinavějším zvuku a myslí si hned, že jsou Strokes. Ne nejsou.

PS: Videoklip taky stojí za hovno

Písnička: 4/10
Video: 3/10

Oficiální vydání nového alba THE HIVES

Autor: Míra

Švédská rocková pětice The Hives konečně potvrdila vydání nového alba. Deska ponese název "Lex Hives" a vyjde 1. června ve Švédsku, 4. června v Anglii a pro zbytek světa o den později a bude obsahovat dvanáct skladeb. Muzikanti tak vydávají album s pětiletým odstupem od předchozího plnohodnotného alba "The Black And White Album", ovšem posluchači už měli možnost se s novým materiálem setkat při živých vystoupeních. Například na květnovém Prague City Festivalu 2011, kde The Hives předvedli skvělou show. První singl má být "Go Right Ahead", který také pro posluchače není neznámý. Osobně jsem na nové album zvědav a pevně veřím, že The Hives přijdou s kvalitním materiálem typickým pro tyhle uřvané Rock'n'Rollové blázny. Album si kapela produkuje sama a spolupráci na albu si může připsat i Josh Homme.

Samotný Howlin Pelle Almqist oznamuje nové album a pro další šílenosti doporučuji sledovat jejich oficiální youtube kanál.

Mando Diao - Greatest Hits vol.1 2012

Autor: Míra

Švédští rokeři Mando Diao vydavájí po deseti letech a pěti albech svoji první výběrovku, která se svými dvaadvaceti kousky určitě potěší každého fanouška a ti ostatní švédským rock'n rollem nepolíbení mají důvod začít, jelikož na Greatest Hits se sešli opravdu všechny jejich hity. A ještě jedna dobrá zpráva je ta, že výběrovka se jmenuje vol.1, takže vol.2 za dalších deset let taky bude a z toho vyplývá, že Mando Diao své řemeslo ještě nechtějí věšet na hřebík a to je jedině dobře.

1.Dance With Somebody (Radio Version)
2. Long Before Rock’n’Roll
3. Down In The Past
4. Sheepdog
5. God Knows
6. Welcome Home, Luc Robitaille
7. Gloria
8. If I Don’t Live Today, Then I Might Be Here Tomorrow
9. Mean Street
10. The Band
11. Never Seen The Light Of Day
12. TV & Me
13. You Can’t Steal My Love (Radio Edit)
14. Mr Moon (2002 Digital Remaster) (2002– Remaster)
15.All My Senses
16. Paralyzed
17. Christmas Could Have Been Good
18. Ochrasy
19. Clean Town
20. Good Morning Herr Horst
21. Motown Blood
22. Dalarna

The Black Keys - El Camino

Autor: Míra

Kapela, která hraje podobnej styl jako White Stripes (je to taky duo) a pojmenuju své album stejně jako auto, ve kterém jezdí Earl Hickey (i když na obalu je asi nějaká jiná popelnice) nemůže být v základu špatná a taky není. Jejich sedmé studiové album je velmi příjemné překvapení s velmi pěkným zvukem a na to že jsou v Balck Keys jen dva, tak rámusu taky natropí dost. Po instrumentální stránce není kapele co vytknout, bicí znějí opravdu nářezově, kytara špinavě a vyloženě si autor s ní vyhrává a občas střihne nějaké to sólíčko. Hlas je taky velmi hezky poslouchatelný. Místy nějaký pomalejší akustický nájezd na písničku, který je snad schválně nahraný i s chybama, ale vůbec to nevadí a neruší to celkový dojem, ba naopak, máte pocit, že právě takhle by měl vypadat moderní rock’n’roll. Texty tak trochu místy  připomínají White Stripes a celkově nijak nesměřují tak do hloubky, ale u tohoto stylu je to zcela normální. Album jako celek nemá hluchá místa a stopáž okolo 38 minut je tak akorát. Album uteče hned a určitě si ho budete chtít poslechnout ještě jednou. Některé písničky si zamilujete hned, k jiným si budete tvořit vztah o něco dýl, ale na druhou stranu album má velký potenciál se neoposlouchat po pár přehráních. Celkově, když to shrnu, tak deska se velmi povedla a určitě stojí za to si na ní najít čas, už jenom kvůli bicím, která mě prostě z nějakýho důvodu dostala a hlavně kvůli tomu, že album jako celek je plný hitů a nemá slabá místa. Dávám devítku a jeden bod dolů za to, že to není zase nějaký dobový milník a taky proto, že ke konci trochu dochází dech, ale taky je to asi tím, že jsem si na tu hitovost zvyknul....a jestli vás už nebaví The Dead Weather tak tady je taky řešení...a ještě jedna věc The Black Keys jsou v zámoží asi velká kapela protože na festivalu Coachella jsou napsaní jako hlavní headliner spolu s Radiohead a "menší" kapely jsou až pod nima, no posuďte sami ZDE.

Hodnocení 9/10