Mercury Rev - Goddes On The Hiway

Příjemný poslech nabízí Mercury Rev a jejich asi pravděpodobně nejznámější dílo. A věřte, že je mnohem příjemnější, když je poslech prováděn v autě.

Bon Iver - Skinny Love

Každý občas potřebuje vypadnout z města a vypustit všechny světské trable a začít přemýšlet trochu jinak. Jednoho dne to udělal i Justin Vernon a udělal nejen to, stvořil kdesi ve srubu ve Wisconsinu magicky přitažlivé album For Emma Forever Ago. Skinny Love, který zde dávám jako ukázku je toho jen důkazem

Sonic Youth - Diamond Sea (Edit)

Jedna z nejkrásnějších písní od garážových romantiků Sonic Youth. Originál vydaný na Washing Machine má něco málo přes dvacet minut. Tohle je zkrácená verze, která se objevila až na samostatném singlu.

Portishead - Mysterons (Live NYC Roseland)

Skladba, se kterou Portishead odpálili své první album Dummy z roku 1994. V tomto podání zní ještě lépe než originál, stejně jako většina skladeb na živé desce NYC Roseland.

The Chills - Pink Frost

Už podle názvu kapely lze tušit, že Pink Frost bude pohoda a taky, že ano. Zní krásně a moderně a to i přesto, že pochází z orwellovského roku 1984. Zavřete oči a nechte se unášet...

Slowdive - Alison

Pro dnešek bych uvedl kapelu Slowdive a jejich singl Alison. Půjčím si citát jednoho uživatele rateyourmusic, který napsal "Jestli Loveless od My Bloody Valentine je ta hlučná (noisy) strana mince, tak Souvlaki od Slowdive je ta snová (dreamy) strana mince a ano je to překrásná mince". Mincí je myšleno shoegaze. A já nemohu než souhlasit.

Kurt Vile - Wakin on a Pretty Daze

Dlouho tu nic nebylo, tak to napravím. Pokud nemáte, co poslouchat a chcete u něčeho vyloženě relaxovat při dlouhém podzimním odpoledni, pusťte si novou desku od folkaře Kurta Vila. Sice používá nástroje jako celá kapela, ale folkový přístup se nezapře. Deska má sice větší stopáž, ale hezky plyne a nenudí. Pohodová atmosféra prostupuje celou deskou a Kurtovo klidný hlas se skvěle hodí k aranži celého díla.

80s in music... PART I.

Téma rozsáhlé, velké, témeř nezpracovatelné. Asi vás zklamu, opravdu tady nebudu psát o Depešákách, Maidnech, Jacksonovi nebo Madonně, nic ve zlým proti nim, ale lidi je zkrátka už znají. Když vypustíme to, že osmdesátky byli taky plné neonového gay popu a prvních mainstreamových průserů, tak pod povrchem televizního bahna se skrývalo několik klenotů, které v hudební historii mají své nepopiratelné místo. Především to byly kapely , které se nebáli experimentovat a nemyslím experimenty s elektronikou a levnými synťáky, které josu pro také osmdésátky typické. Ale otočme kartu a mrkňeme se na experimenty trochu jiným směrem. Neskončíme nikde jinde než v poplivaném, špinavém New Yorkském klubu, kde Thurston Moore dává poslední kokainovou lajnu a vrací se na pódium dohrát Teenage Riot. Znalejší už ví, že je řeč o Sonic Youth. Je to vskutku průkopnická kapela, která v době svého vzniku byla spíše zatracovaná než oblíbená, což se ani nedivím, jejich hudba byla no... prostě jiná a neposlouchala se pěkně. Když ukradnu přirovnání redaktora z jednoho zahraničního časopisu, tak by se jejich hudba dala popsat jako kdyby kytaristi měli své nástroje napojené na nějaký vesmírný přijímač a hudbu neprodukovali oni, ale nějaká vzdálená vesmírná civilizace (díky Steevee).  V osmdesátých letech vydali album Daydream Nation, které se samozřejmě už poslouchat dalo, protože s jejich počátečním stylem by díru do světa neudělali. Je to deska garážová, nezávislá a no-wave, což je opak new-wave, ten je sice pro osmdesátky typický, ale tím Sonic Youth vyloženi pohrdali a na protest se  drželi svého špinavého zvuku a ten jim zůstal do současnosti, stejně jako charakteristické kytarové sóla, pro které byl Moore odměněn časopisem Rolling Stone a dostal nálepku 34. nejlepší kytarista všech dob.

Příběh pokračuje a přesuneme se do nedalekého Bostonu, kde někde o polední pauze na univerzitním kampusu jamují Joe Santiago a Frank Black. Jde jim to od ruky a v tuto chvíli netuší, že jsou předzvěstí rockového boomu, který se naplno odstartuje až v devadesátkách. Není řeč o nikom jiném než o Pixies. Pro osmdesátky jsou od nich typické dvě desky. Doolittle, od které opisuje mnoho současných indie kapel. A hlavně Surfer Rosa, deska pro mě osobně až magická. V jádru naprosto jednoduchá, originální a dalo by se říct dokonalá v nedokonalosti. Kdo slyšel, ví o čem mluvím. Přehršel nápadů, které z desky vyzařují, její lo-fi pojetí, Frankův mňoukavý hlas a vůbec kde je můj rozum? Kurt Cobain, toho snad určitě znáte, pravil, že Nevermind by nikdy nevzniklo nebýt této desky.

Přesuneme se do Anglie a povíme si něco o člověku, který tak strašně miluje sám sebe až to není hezký, je to vegetarián, nemá rád vládu, prohlašuje dezinformaci, že umřela královna, ale ještě víc má spadeno na Margaret Thatcherovou, která byla hnací sílou pro několik jeho písniček. No nebudu vás napínat, je to Steven Morrissey a jeho The Smiths. V britský hudbě snad pro osmdesátky není výraznější kapely. Jejich deska The Queen Is Dead je po právu klenotem v britské populární hudbě. Hudba, přesto, že zní vesele, tak texty jsou mnohdy protispolečenské, protipolitické a ironické. The Smiths dali světu hit, který zůstavá hitem i pro některé dnešní mladé generace - "There is a light, that never goes out".

Přijde vám to málo? Další část bude brzo publikována a tešte se na další porci osmdesátkové hudby.

Yeah Yeah Yeahs - Sacrilege

Autor: Míra

A je to tady, po dlouhé době (4 roky) se opět ozývají art rockeři z Velkého Jablka a představují se nám prvním singlem z alba Mosquito. Sacrilege zní skvěle, jinak, ale pořád skvěle, po tom všem, co YYYS utvořili jsem si netroufal odhadnout, kam se bude jejich zvuk ubírat. A tahle cesta vůbec není špatná, stále to jsou oni, stále je to stará dobrá praštěná Karen O, co si prostě neodpustí nějaké to vřísknutí do mikrofonu, jenom proto, aby pak mohla smyslně vystřídat polohu hlasu. A videoklip je skutečně, odvážný, kontroverzní, ale chytrý. Je točen ve stylu Mementa od Nolana, to znamená pozpátku a je svým způsobem až trochu úchylný, ale vzpomeňme si na sekání rukou a tahání mrtvého psa v Y Control. Každopádně palec nahoru.

Od kultu do zatracení, příběh jedné New Yorské kapely

Bystrým už asi podle názvu článku došlo, že nebude mluvit o nikom jiném něž o The Strokes. Za svoji kariéru vydali čtyři studiová alba, mnoho singlů i sólových projektů. Pojďme si udělat takový malý stručný průřez jejich tvorbou a nahlédnout, jakým směrem se dále budou nejspíš ubírat.

The Strokes jsem poznal v květnu 2008, to už za sebou měli tři studiovky. Dodnes si pamatuju první poslech jejich debutu Is This It (více zde). Ten lo-fi zvuk, ty kytary, ty líbivé melodie, ta atmosféra, něco takovýho jsem v životě neslyšel a rychle jsem tomu přicházel na chuť. Album vyšlo v roce 2001 a byla to doba kdy slovo indie nebylo nadávkou a rocková hudba procházela obrozením a právě tahle deska to odstartovala, bez ní si lze těžko představit, jak by vypadala současná rádoby nezávislá scéna a jak by asi zněly současné britské kytarovky. I přesto, že dneska poslouchám trochu jinou muziku a přesunul se do jiných vod, tak Is This It je deska, ke které se rád vracím. Mám s ní spojeno spoustu zážitků, kdy jsem se teprve hudebně zařazoval a stejně tak zážitků z období mezi pubertou a dospělostí a při tom mě věrně doprovázela nejenom tahle nahrávka, ale i druhá s názvem Room On Fire, která skvěle navazovala na debut. Když se nebudeme soustředit jen na mě, ale na fanoušky kapely, tak jsou rozděleni na dva ostrovy a neustále se přou, jaká z prvních dvou desek je lepší. Pro mě asi ta první, ale když nad tím přemýšlím tak opravdu těžko říct. Třetí deska ne že by byla špatná, stále k ní chovám respekt, ale zkrátka už to není úplně ono. Desku jsem na rozdíl od předchozích slyšel jen párkrát a trochu mě paradoxně odrazoval ten lepší zvuk, který byl jiný než dřív, ale The Strokes tim trochu ztratili svojí tvář, ikdyž You Live Only Once je skvělej rádiovej hit (Nemyslim pro česká rádia, protože ta jsou stále ještě v pravěku). No a to pro mě byl stále rok 2008, o Strokes se moc nemluvilo, no a já jsem mezitím objevoval novou muziku, utvářel nové já a při tom se neustále vracel k prvním dvěma albům, no a pak se říkalo, že se rozpadli a nerozpadli, prostě nějakej ten bulvár do toho. První šokem však pro mě byla Cassablancasova sólovka, která hýřila neuvěřitelným kýčem hraničící až s demencí (viz videoklip). No a pak se začalo mluvit o tom, že chystají novou desku. Myslel jsem si, že když budou celá kapela a nejenom Cassablancas, tak by mohli dát něco dohromady, co by mohlo mít hlavu a patu. Jak šeredně jsem se mýlil, deska Angles byla pro mě propadák na celé čáře a moje veškerá důvěra k milované kapele byla pryč. Leč první singl Undercover Of Darkness nezněl špatně, o to větší bylo rozčarování z nahrávky, kterou posléze vydali. A tak jsem Strokes přestal respektovat, přestal jsem je mít rád, o Cassablancasovi si osobně myslím takové věci, že je nemůžu ani veřejně interpretovat a korunu tomu všemu nasazuje singl z připravovaného materiálu pro rok 2013, One Way Trigger (více zde). Jediné, co jsem nikdy nezavrhl je debutové album a jeho pokračování Room On Fire. Písničky jako Last Nite, Someday, I can't win,  Meet me in the bathroom jsou jednoduše skvělé a když ještě kapela neměla zaražené hlavy hluboko v zadku a mozky vymyté slávou, tak psali rockovou historii a to se počítá.

Čalouník pod křídly havrana (Jack White - Blunderbuss)

Autor: Vojta

White Stripes, The Racontreus a Dead Weather - tři skupiny, které spojuje jedna osoba, a to osoba Jacka Whitea. Osobně jsem ho nikdy moc nežral, kromě alba Elephant (vrchol White Stripes), ani pořádně nevím proč…  Věděl jsem sice o jeho hudebních kvalitách a přednostech, ale stejně…, prostě - stručně řečeno, doposud na milého Jacka nenastal ten pravý čas. Až nyní se to stalo - Jack White natočil v Nashvillu svojí první sólovku, i když on tvrdí  „Ona to byla vlastně náhoda“ a ať hodí kamenem na monitor ten, komu se to v životě aspoň jednou nepodařilo. Ještě by bylo dobré dodat, že deska Blunderbuss spatřila světlo světa rok poté, co se White Stripes rozpadli, což mělo jistě kreativní aspekt na celou podobu desky.

                První dotek s deskou byl prostřednictvím singlu Freedom at 21 a musím říct, nebylo  to příliš povedené napoprvé. Měl jsem pocit, jakoby se Jack White sám vykradl - základní riff ze Seven nation army dosadil do téhle, jinak dobré písničky. To byla ta věc, která trošku kalila ten rybníček jménem Freedom at 21. Po nějaké době jsem se zase k němu vrátil, když už celá deska byla na světě a byl to úplně jiný level.  Nejenže je Jack White hudebník ze staré školy, ale je to i velice šikovný aranžér. Deska je propracovaná a nedochází jí dech, a to ani u klidnějších písniček jako je I Guess I Should Go to Sleep (mimochodem úžasná písnička na spaní, nejen podle názvu). Celé album podpírá Jackův klavír, který plní roli hlavního nosníku. White dokazuje, že bezvadně ovládá nejenom kytaru. Blunderbuss obsahuje i klasické garagové pecky, hned druhá v úvodu se na nás vyvalí Sixteen saltines,  Freedom at 21, u který už kašlu na to, jestli je ten riff vykradený nebo ne, ta samotná písnička má potencionál a je až neskutečně drzá.  Za zmínku určitě stojí první singl z této desky Love Interruption, což je vlastně emocemi naplněný duet s Ruby Amanfu.  Celé by se to dalo shrnout tak, že Jack White dva měsíce nedumá ve studiu nad zvukem snaru a nad tím, aby ten zvuk byl bez sebemenší chybičky a geniální, jako někteří pseudo-umělci, ale prostě to nahraje, jak to leží a stojí. Díky tomuhle a i jiným věcem má Blunderbuss duši a ksicht hodný podívání se do zrcadla.

Yo La Tengo - Fade

V našich končinách nepříliš známá indie kapela Yo La Tengo vydává další studiové album a to po krásných devětadvaceti letech svojí existence. I když slovo kytarovka asi není úplně na místě, jejich žánrový záběr je opravdu široký a s každým albem jiný. Dopředu vám prozradím, že deska Fade je opravdu příjemné překvapení a možná nejlepší deska za tenhle rok (přiznávám, stále ještě jsem si neudělal čas na My Bloody Valentine).

S deskou jsme se po krátkém oťukávání stali velmi dobrými přáteli, ona tak hezky plyne a krásně se poslouchá. Nemá podlézavé melodie nebo nějaké krkolomné aranže. Její krása je tvořena především bohatým sortimentem použitých instrumentů, se kterými je nakládáno skutečně s citem a celé dílo je podpořeno příjemným, ne moc výrazným, vokálem, ale nerozumějte špatným. Její největší síla je  v tom krásném pohodovém plynutí a tom nadhledu, uklidnění a tak celkově pohodě, kterou deska nešetří a vesele rozdává kolem sebe. Její slabina, je to, že vyšla v únoru, kdyby vyšla o pár měsíců déle, třeba v dubnu, dokázal bych jí zřejmě ocenit více, protože je taková jarní. Dokážu si jí představit jako kulisu při procházce do jarní probouzející se přírody. Inu, dost řečí bylo, pokud jsem vás zaujal, tak šup si jí poslechnout.

Nová deska My Bloody Valentine

My Bloody Valentine vydávají po dvaadvaceti letech novou desku. Berme v úvahu, že jejich poslední album Loveless, které dnes již má status kultu a je to bez debat jedno z nejlepších alb všech dob a koneckonců jsem ho i zařadil mezi nejlepších deset alb devadesátých let (článek zde). Díky tomu všemu mám k počinu z letošního roku vysoká očekávání. Kapela spustila nový web a vydání alba trochu podcenili, jelikož stránka, na které mělo být album hned po vydání dostupné k  poslechu (v noci 2. února), nebyla dostupná ani v neděli ráno, každopádně k albu se v tuto chvíli už dostat lze a tak koncem týdne očekávejte recenzi, chci si to zkrátka promyslet, než vyřknu finální verdikt.

Foxygen - We Are The 21st Century Ambassadors of Peace and Magic

Kalifornská kapela Foxygen, která existuje od roku 2005, vydává své druhé studiové album. Jejich zvuk se nese na vlně psychadelie, retra, popu a hlavně pohody. Tak se pojďme podívat na pocity, které deska ve vás může zanechat.

Usedám do křesla a nahrávka mě dostává do většího a většího klidu, pomalu zesiluji své stereo a líně podupávám nohou do rytmu, zavírám oči a hlavou se mi honí tak trochu retro, takové ty pomalované Volkswageny plné californských hippies, kteří lístky trávy balí do papírku, potahují, kašlou a posílají dál, stojíc při tom na shromáždění pod Golden Gate v duhovém městě.V černobílých blikajících televizích je John Lennon a jeho slavná parta z Liverpoolu, to ještě vypadají mladě a mají celou zářnou budoucnost před sebou. Pak nastane večer, že ano, párty pokračuje a tráva se mění za LSD a ve svitu neonů se duhové město skutečně psychadelicky mění v duhové plné barev a rozmaru jedné ztracené generace, která za křiku při  protestech stejně musela napochodovat do té zatracené války ve Vietnamu... No jenže ve skutečnosti je rok 2013 no a svět je možná pro někoho sofistikovanější místo, ale pro mě stejný bordel, jelikož tu stále vznikají takovéto nahrávky jako je tato a možná i bohudík za to.  A ve finále je mi upřímně jedno, s čím si spojíte tohle album od retro-popové kapely Foxygen. Jenom si ho pusťte a hoďte se do klidu (drogy povoleny) a sami uvidíte jaké asociace vyvolá deska ve vás. Pro mě to byl každopádně zážitek, který mohu doporučit všem, jež mají rádi retro. Nebudu tady pitvat zvuk a texty, protože lidé, kteří ví o čem je řeč, tak to nepotřebují a ostatní mohou jít v klidu dál a poslouchat něco militantně ostrého. Ale já mám radši mír a lásku, bratři, a díky partě Foxygen za desku s magickým názvem "We Are The 21st Century Ambassadors of Peace and Magic"

Esben and the Witch - Wash The Sins Not Only The Face

Pokud se nepohybujete v kruzích experimentální hudby, tak asi Esben and the Witch znát nejspíše nebudete. Je to anglická kapela, která ráda experimentuje jak v hudbě, tak v textech. Existují už od roku 2008 a mají na kontě dvě alba a svojí celkem silnou fanouškovskou komunitu. Pojďme se společně podívat, co nám skýtá jejich poslední počin nazvaný Wash The Sins Not Only The Face.

Z desky je cítit klid a zároveň chlad. Chlad moderní doby, způsobený odcizením  kvůli ztrátě komunikace se světem, lidstvo ztrácí soudnost a dělá stále hříchy, ze kterých se ani po staletích nedokáže poučit. Témata jsou to bolestná, je těžké s nimi pracovat a kapele se to daří brilantně. Hudba vás dokáže dostat přesně tam, kam kapela potřebuje a pak vás dál máčet v chladné vodě za velmi studeného rána v Brightonu, odkud kapela pochází. Jediné, co od vás požadují, je odevzdání se jim a ponoření se do tajemných tónů jejich experimentální hudby. I přes toto všechno je to deska víceméně klidná, pouze chladná a odtažitá, ale jen na první pohled. Prvoplánová odtažitost po čase mizí v příjemné změti kytar, elektroniky a úžasného ženského vokálu. Kdybych měl kapelu s něčím srovnat, museli bychom si udělat výlet přes La Manche do Francie, navštívit M83 a sebrat jim veškeré pozitivní myšlenky z Hurry Up, We Are Dreaming a trochu je dát na mráz, pak bychom možná dostali tak setinu z Esben and the Witch. I přes zdánlivou nepřístupnost se mi deska zamlouvala už na první poslech a mohu jí doporučit všem lidem, které neodradil hlavní motiv nahrávky a to chlad. Smyjte hříchy a nejenom obličej praví stvořitelé desky, ale i přesto moc dobře vědí, že to nelze a o tom je celé album těchto mrazivých experimentátorů.

Riverside - Shrine of New Generation Slaves

K albu od polských progresivních rockerů jsem přistupoval s despotickým pohledem, jelikož má česká omezená mysl má Polsko zafixované jako zemi s přemírou věřících a líných lidí a o to více jsem byl překvapen, že tato deska se skutečně povedla. Polsku jsem křivdil, je to země s docela zajímavou hudební scénou, ale musí člověk trochu hledat.

Shrine of New Generation Slaves je moderní rocková deska s pořádně říznými kytarami, bolestivým a procítěným zpěvem. Songy jsou pomalejší a nesou se v pochmurném duchu a do toho poměrně depresivní a anglicky zpívané texty o současných problémech, jak už i sám název desky napovídá. Je to mimořádně dospělá nahrávka se silnými refrény a zajímavými hudebními aranžemi, se kterými si hudebníci opravdu vyhráli. Na desce je instrumentální pasáž, která skýtá uklidnění, ale jen na chvíli, než zase nastoupí stupňující se neklid, který je pro desku charakteristický. S cílovým publikem je to už o něco horší, metalisti mohou nahrávku zavrhnout, jelikož jí podle nich chybí drajv a alternativní rockeři budou říkat, že je utahaná a neučesaná, osobně pochopím, že v Česku si moc stoupenců nenajde, ale dejte jí šanci, možná budete překvapeni. Sám jsem se pak pídil po informacích o kapele Riverside a zjistil jsem, že od roku 2003 vydali šest alb a v zahraničí jsou poměrně uznávaní, znáte je i vy?

New Order - Lost Sirens

Další novinka a tentokrát od New Order, ke kterým mám velice blízko a to nejen díky Joy Division, ze kterých vzešli po smrti Iana Curtise, ale díky jejich tvorbě, která následovala po oné osudné události. Oni nejenže se dokázali vymanit z neustálého porovnávání s Joy Division, ale oni si vytvářeli během let zvuk vlastní, který byl pokaždé trochu jiný, avšak pro New Order po čase už typický, ať už se jednalo o alternativu, kratrock nebo post-punk. Jejich poslední počin Lost Sirens na první poslech není špatný, avšak není moc výrazný. Nejde o to, že by to bylo špatně nebo nějak krkolomně zahrané, jde spíš o to, že za ta léta už došly trochu nápady. Takže ve finále se to dobře poslouchá, ale nelze se zbavit dojmu, že některé kousky vyzní do ztracena. Pokud sháníte nějakou inteligentní kulisu k práci, pak vám můžu Lost Sirens s klidným srdcem doporučit. Kdybych měl vypíchnout konkrétní kousky, tak otvírák I'll Stay With You je skvělý song a opět se potvrzuje, že New Order umí správně zvolit otvírací píseň alba, vzpomeňme třeba na Age Of Consent nebo Crystal. Dále pak Hellbent, ale ta už je starší. Zkrátka, když to shrnu, tak album stojí za poslech, ale pouze pro fanoušky New Order, ostatní ať se raději poohlédnou jinde, po něčem výraznějším nebo ať zkusí starší alba, to pak nebudou určitě litovat a doufám, že do příští desky nasbírají New Order více nápadů a více tvůrčí invence taky škodit nebude, jinak takhle je to za šest...

6/10

Tegan And Sara - Heartthrob

Tak po dlouhé době přidávám do placu novinku. Tentokrát je to album Closer od kanadských dvojčat Tegan and Sara. Holky přešly z kytarovky rovnou na elektronický pop a to právě bývá přeměna většinou proklínaná a ne moc úspěšná, naposled se tento přechod povedl snad jenom Yeah Yeah Yeahs. Pravda je taková , že místy je to docela disco, přijde mi jakoby ztratily svojí tvář a písničky jsou nevýrazné, ne moc zapamatovatelné, zkrátka už to není stará Tegan a Sara. Chybí také hitovost a procítěnost, která pro ně byla klíčovým prvkem, je to skutečně takový ničemu nevadící pop, který bych klidně rád slyšel v rádiu místo klasických "hitů". Holky si zřejmě řekly, že je na čase se pohnout a přesunout se do jiných vod a buď to vyjde nebo ne. Upřímně se tato přeměna moc nepovedla, ale z chyb se člověk učí a pevně doufám, že další deska bude vybroušenější po všech směrech, protože Tegan and Sara mají na to udělat kvalitní elektropopovou desku.

 5/10

The Strokes - One Way Trigger

Nový song od indie průkopníků The Strokes. Sláva a úspěch jim zřejmě vymyla mozky, protože tohle není dobrý ani jako sranda. Těžce to nesu, protože Is This It je asi moje nejoblíbenější deska a navíc se nerad uchyluji k nadávkám, ale tohle je vskutku ne plivanec, ale rovnou sranec do mé tváře... inu posuďte sami.

Queens Of The Stone Age - Songs For The Deaf (2002)

Žádná další regulérní recenze, jen další věc, ke které se velice rád vracím. Songs For The Deaf od Queens Of The Stone Age. Frontmanem kapely je Josh Homme, který za celou svojí plodnou kariéru vyprodukoval spoustu skvělých desek a zapsal se nepochybně do alternativní rockové historie. Jeho jedna z prvních kapel, dnes již legendární Kyuss dali jasně najevo kvality, kterých se rád Homme drží, následovali QOTSA, pak taková humorná odbočka nesoucí jméno Eagles Of Death Metal. Všechny tyto kapely byli vskutku víceméně úspěšnými počiny. Ale je jen jedno album, za které jsem schopen dát ruku do ohně a to je právě Songs For The Deaf, album, které žánru stoner rock dalo nový rozměr a pomohlo k rozšíření tohoto stylu mezi masovější publikum. Je to také album, které zapříčinilo krizi v kapele Foo Fighters, neboť sám Grohl nahrával bicí na tuto desku a kapelu si natolik zamiloval, že s ní i odehrál pár koncertů a to mělo za následek krizi FF. Kdybychom se měli soustředit na zvuk této desky, tak je neskutečně rozmanitý a špinavý, drsné kytarové riffy, pořádně hutná basa a u vokálu se střídá uřvaný Olivieri s Hommem. Některé písničky jsou vyložené radiové hity a některé sklouzávají svojí hrubostí až téměř k metalu. I když to působí, že album má mnoho tváří, tak opak je pravdou. Každá písnička má na albu své místo i závěrečná akustická písnička Mosquito Song, která krásně graduje a ke konci je podpořená trumpetami. Jediná výtka směřuje ke coververzi písničky od The Kinks, která se zkrátka moc nepovedla, ale to nevadí, Songs For The Deaf je album, které i přes některé utahanější kousky je plné energie, lásky k rocku a nespoutané kytarové svobody.

Bon Iver - For Emma, Forever Ago (2007)

Poslední dobou nějak v hudbě bloudím a nevím, co poslouchat, hodně experimentuji se žánry, snažim se něco poslouchat, co by mělo být dobré, ale ono se mi to tak dobré nezdá a pak jsem z toho všeho vyčerpaný a nevím kudy kam. No a pak je tady Bon Iver se svým debutem, ke kterému se velice rád vracím, on mě dokáže dostat do pohody a dovolí mi všechny trable, které moderní hudba skrývá, hodit za hlavu. On se zkrátka sebral a odjel do lesů ve Wisconsinu a tam si léčil všechny své životní trable pomocí hudby. Nedostatek perspektivy, samotu, lásku, zlomené srdce a vše možné za posledních šest let jeho života. Je to intimní a občas těžce čitelná zpověď podaná formou písniček, ze kterých sálá potřeba říci světu své problémy, avšak s úžasným klidem a pokorou. Album si Bon Iver i sám vydal v roce 2007 a o rok později bylo vydáno i oficiální cestou. Pokud jste trochu občas ztraceni, pusťte si to a radujte se alespoň z toho, že v tom nejste sami, ale je s vámi Bon Iver -  For Emma, Forever Ago.