Bystrým už asi podle názvu článku došlo, že nebude mluvit o nikom jiném něž o The Strokes. Za svoji kariéru vydali čtyři studiová alba, mnoho singlů i sólových projektů. Pojďme si udělat takový malý stručný průřez jejich tvorbou a nahlédnout, jakým směrem se dále budou nejspíš ubírat.
The Strokes jsem poznal v květnu 2008, to už za sebou měli tři studiovky. Dodnes si pamatuju první poslech jejich debutu Is This It (více zde). Ten lo-fi zvuk, ty kytary, ty líbivé melodie, ta atmosféra, něco takovýho jsem v životě neslyšel a rychle jsem tomu přicházel na chuť. Album vyšlo v roce 2001 a byla to doba kdy slovo indie nebylo nadávkou a rocková hudba procházela obrozením a právě tahle deska to odstartovala, bez ní si lze těžko představit, jak by vypadala současná rádoby nezávislá scéna a jak by asi zněly současné britské kytarovky. I přesto, že dneska poslouchám trochu jinou muziku a přesunul se do jiných vod, tak Is This It je deska, ke které se rád vracím. Mám s ní spojeno spoustu zážitků, kdy jsem se teprve hudebně zařazoval a stejně tak zážitků z období mezi pubertou a dospělostí a při tom mě věrně doprovázela nejenom tahle nahrávka, ale i druhá s názvem Room On Fire, která skvěle navazovala na debut. Když se nebudeme soustředit jen na mě, ale na fanoušky kapely, tak jsou rozděleni na dva ostrovy a neustále se přou, jaká z prvních dvou desek je lepší. Pro mě asi ta první, ale když nad tím přemýšlím tak opravdu těžko říct. Třetí deska ne že by byla špatná, stále k ní chovám respekt, ale zkrátka už to není úplně ono. Desku jsem na rozdíl od předchozích slyšel jen párkrát a trochu mě paradoxně odrazoval ten lepší zvuk, který byl jiný než dřív, ale The Strokes tim trochu ztratili svojí tvář, ikdyž You Live Only Once je skvělej rádiovej hit (Nemyslim pro česká rádia, protože ta jsou stále ještě v pravěku). No a to pro mě byl stále rok 2008, o Strokes se moc nemluvilo, no a já jsem mezitím objevoval novou muziku, utvářel nové já a při tom se neustále vracel k prvním dvěma albům, no a pak se říkalo, že se rozpadli a nerozpadli, prostě nějakej ten bulvár do toho. První šokem však pro mě byla Cassablancasova sólovka, která hýřila neuvěřitelným kýčem hraničící až s demencí (viz videoklip). No a pak se začalo mluvit o tom, že chystají novou desku. Myslel jsem si, že když budou celá kapela a nejenom Cassablancas, tak by mohli dát něco dohromady, co by mohlo mít hlavu a patu. Jak šeredně jsem se mýlil, deska Angles byla pro mě propadák na celé čáře a moje veškerá důvěra k milované kapele byla pryč. Leč první singl Undercover Of Darkness nezněl špatně, o to větší bylo rozčarování z nahrávky, kterou posléze vydali. A tak jsem Strokes přestal respektovat, přestal jsem je mít rád, o Cassablancasovi si osobně myslím takové věci, že je nemůžu ani veřejně interpretovat a korunu tomu všemu nasazuje singl z připravovaného materiálu pro rok 2013, One Way Trigger (více zde). Jediné, co jsem nikdy nezavrhl je debutové album a jeho pokračování Room On Fire. Písničky jako Last Nite, Someday, I can't win, Meet me in the bathroom jsou jednoduše skvělé a když ještě kapela neměla zaražené hlavy hluboko v zadku a mozky vymyté slávou, tak psali rockovou historii a to se počítá.
Žádné komentáře:
Okomentovat