Foo Fighters - Wasting Light

Autor: Míra

Foo Fighters, nové album, kvalita, Foo Fighters, nové album, kvalita …a pořád dokola, FF ještě nevydali vyloženě špatné album a ani to nové není špatné, ono je dokonce skvělé. Silné refrény, od kterých se může učit většina alternativních kapel, k tomu Grohlův vokální projev, jednoduché, ale naprosto výstižné texty, ale hlavně cit pro věc. Místama je to trochu tvrdší, jak kytary, tak zpěv, ale pořád se to nikde neztrácí a je tam vidět ohromný cit a hlavně je projev stále skvěle čitelný. Zvuk alba je taky perfektní, když bereme v potaz, analogové nahrání. Rychlé skladby plné energie, až se člověku zdá, že vrchol alba přichází poněkud brzy (Dear Rosemary, Arlandria), ale nenechte se mýlit, závěrečná Walk je pro mě osobně opravdový vrchol alba, který skvěle charakterizuje současnou práci FF. Foo Fighters je kapela, ze které by si všechny rockové mainstreamy měly vzít příklad, za jejich slávou a miliony fanoušků po celém světě stojí skutečná práce, podpořená skvělými živými vystoupeními. V dnešní době už ani člověk neví, co si má představit pod pojmem rock, protože si každý představí něco jiného, ale já osobně si pod slovem rock představím právě Foo Fighters. A pro fanoušky Nirvany, kteří nikdy neodpustili Grohlovi to, že si založil vlastní kapelu a myslí si, že se vezl na její slávě, je nové album impuls, aby změnili názor a začali už konečně Foo Fighters brát, protože skutečně neví, o co přichází. Závěrem jen zoopakuji, že album jako celek se nesmírně povedlo a myslím, že o něm určitě ještě na začátku roku 2012, kdy se budou hodnotit nejlepší alba za minulý rok, uslyšíme. Hodnotím devíti, jeden bod dolů za to, že Grohlovi pořád vychází stejný styl a nijak neexperimentuje, ale to je asi i dobře. Dost keců, běže si album konečně pustit…  

Hodnocení: 9/10

Noel Gallagher's High Flying Birds - Noel Gallagher's High Flying Birds

Autor: Vojta

Oasis - Wonderwall, Talk tonight, Slide away, Sad song, Masterplan, Don‘t look back in anger. Tato brit-popová legenda a s ní mnoho dalších světově profláknutých hitů si člověk vybaví, když uslyší jméno Noel Gallagher. Každý, kdo se o Oasis, potažmo o britskou scénu zajímá, zná skutečnost, že 80% písniček v Oasis vymýšlel Noel Gallagher (až samozřejmě na pár výjimek ( Songbird nebo I‘m outta time), ale ty by se daly na spočítat na prstech jedné ruky. Tím nechci umenšovat roli Liama v kapele (i když možná chci?...), jen bych chtěl říct, že nemůžeme čekat od člověka, který dělal převážně svoje písničky po dobu 25 let pod hlavičkou Oasis, aby na své sólovce otočil list a hrál něco úplně jiného. Jednak je to naivní a jednak je to - dalo by se říct - zhola nemožné. Každopádně mě rozpad Oasis jako každého fanouška hluboce zasáhl. Ještě více mě ale zasáhla situace, která se rozvinula po rozpadu. Liam si založil se zbývajícími členy skupinu Beady Eye. Upřímně - moc dobře s tím nepochodili. Byl to takový hodně slabý odvar, až tuctová záležitost, kterou nemá ani smysl špinit si hlavu a zvukovody. Liam to sice jako obvykle obalil velkohubými řečmi, jak je jeho deska to nejlepší, co planeta od jeho ksichtu spatřila, ale to bylo celkem houby platné.

            O to více jsem se těšil na debut Noela Gallaghera. Noel na rozdíl od Liama to nikam nehrotil, fanoušky nechal čekat, až se někdy ptali, jestli to, že bude vydávat solové album, není takhle náhodou fake. Různě to odkládal, mlžil a měnil. Dobrý komereční tah, koncemkonců..., až to konečně přišlo, nejdříve ve formě prvního singlu The Death of you and me, která připomínala jeho písničku Improtance of being idle z alba Don‘t believe in truth. To ovšem vůbec nevadilo, písnička  byla chytlavá, rázná, nijak nic neprotahovala - prostě dobrá rádiovka, a ne v hanlivém slova smyslu. Jak já říkám: „typická Noelovina, hehe“.

            Nakonec  deska vyšla 17. října roku 2011. Hned po prvním poslechu člověka zaujmou tahouni tohoto alba, jakými jsou If I had a gun, The death of you and me, Aka what a life nebo Stop the clock. Jednoduše singly jako vyšité. Splňují všechno to co má singl obsahovat, což je melodičnost, údernost, epochálnost a jednoduchost. Po několikátém poslechu si všimneme několika zaprášených klenotů, jež se lesknou až úplně v rohu - Soldier boys and Jesus freaks nebo I wanna live in a dream in my record machine. Uvnitř I wanna live in a dream in my record machine  je jednoduché, úžasné sólo, které si na nic nehraje. Nejsou to takzvané kytarové orgasmy; je to krátké, jednoduché a stylové. Co by si člověk mohl víc přát? Co se týče zpěvu, tak ten je zvládnutý na jedničku. I když Noel jednou vyhodnotil svůj zpěv, že zní jako pytel sraček, tak teď bych si dovolil mu odporovat. Zpěv je čistý, nekolísá a ve výškách je čistý a sebejistý.  Zvlášť v přechodech z normální polohy do vyšší zní jeho hlas naprosto epochálně. Celá deska je stavěna na heslu „v jednoduchosti je krása“. I když toto album není nějak zvlášť objevné, je to záruka 100% poctivé brit-popové práce, která stojí za poslechnutí. Je to stará škola, nic míň, nic víc. Jinak řečeno: poctivě odvedená práce bez zbytečných sračiček okolo. Listen, kids:  Noel – Liam: 1:0!

8/10

Vypsaná Fixa- Detaily

Autor: Vojta

Dva roky uplynuly jako voda a Vypsaná fixa je tu zase zpět se svým prapodivným světem. Noříme se do tohoto kouzelného světa, který dosti připomíná takové menší sídlištní panoptikum s postavami, jež v průběhu celého alba jakoby zázrakem ožívají. Ožívají tak moc, že člověk cítí, jakoby byl v tom příběhu sám osobně. Potkáváme tu starého známého Ýmo Mihae, ale i nové hrdiny tohoto rozmanitého světa například Bubetku, Bibi Balderis, agenta Coopera a mnoho dalších.

            Márdi opět nezklamal - co se týče textů i témat. Celé Detaily jsou zaměřeny na „obyčejný“, mnohému jistě známý, sídlištní život. Jednoduše řečeno - jsou to věci velice blízké každému z nás. Sám Márdi vytvářel všechny texty na San Piegském sídlišti při pravidelných procházkách s kočárkem a mp3kou v uších, když sledoval obyčejné příběhy lidí. Další důkaz, že i obyčejné věci nemusí byt vůbec obyčejné - spíše naopak - záleží pouze na člověku, jak se těchto „obyčejných“ věci ujme, zda fádně či kreativně. Toto umí Márdi bravurně, jen co je pravda.

            Na desce se nacházejí věci veselé, ale i takové, které jsou absolutně mimo čas a prostor, a také skladby při jejichž poslechu přeběhne mráz po zádech. Taková mimoprostorová je Nájemník, který trošku připomíná Okresního knihovnu. Ne však melodií, ani textem, ale svou neobvyklostí. Při poslechu má posluchač pocit, že se nachází ve strašidelném snu, ze kterého se nemůže a nemůže probrat. Jsem zvědav, jak bude znít na živo. Další skladbou, kterou bych takzvaně vypíchl, jsou Jizvy, jež svou naléhavostí člověka vezmou za srdce. Co typicky fixovské písničky? Jsou zde také? Ano, jsou - od punkový Lujza a Telma přes chytlavou a zároveň otevírací Show pana Loba až po titulní skladbu Detaily, kde má Márdi trefné úsloví „hrdinové nekecaj a jdou do tmy“. Osobně si myslím, že je to velice přesně výstiženo. Klenotem na Detailech je však Bibi Balderis jež mě krásně kvílivou kytarou doplněným veršem „zákon o zachování velikosti citu / v jeho bytu / nefunguje už pár let“ naprosto odzbrojila. Detaily nejsou zakončeny žádným happyendem běžných bečkových dojáků, ale snad nejdepresivnější věcí, která se na tomto albu nachází. Sám název Dohasnul vypovídá sám za sebe. Mardi se s námi v Dohasnul loučí slovy „Hele / tak jo / tak jo / opustíme San Piego / má v sobě oheň  / a dějou se tu divný věci…“ Po těchto slovech přeběhne člověku ne jednou mráz po zádech.

            Mínusy? Těžko říct, když ani obalu není co vytknout - žádný kýč; prostě vkusně odvedená práce. Jedině snad, že by někomu mohlo delší dobu trvat, než se do alba proposlouchá, ale to už záleží na individuálních dispozicích posluchačů. Sám bych si to dovolil vyjádřit následovně:,,Detaily jsou jako vzteklý pitbull, jednoduše kousne a nepustí!

Hodnocení: 9/10

Princess Chelsea - The Cigarette Duet (Video)

Ona ráda kouří cigarety, on nerad, hádají se spolu v bazénu. On je nepotřebuje k tomu, aby byl cool. Ona říká, že je to jen dvakrát týdně. Já říkám, že se to dobře poslouchá a vlastně se na to i dobře kouká, akorát se tam nic moc neděje. Vokály jsou přijemné, zvukový projev není špatný a celkově je to tak trochu úlet, ale proč ne...

Písnička: 8/10
Video: 7/10

Tata Bojs - Opakování

 Autor: Míra

Ležatá osmička je pro mě album roku na české scéně. A tento videoklip to jen potvrzuje. Když jsem slyšel "Opakování" poprvé, ještě před vydáním desky, tak jsem byl zklamán, ale po vydání mi tato písnička skvěle zapadla do kontextu alba a nedám na ní dopustit. Tatáči už si utahujou sami ze sebe a v klidu by mohli jít vzorem všem českým mainstreamovým kapelám, protože tatáči narozdíl od zbytku českého mainstreamu opravdu za něco stojí.

Písnička: 10/10
Video: 9/10

The Vaccines – What Did You Expect From Vaccines?

Autor: Míra

Vaccines byli ještě před vydáním svého debutu docela vyhajpovaný na ostrovní scéně a očekávalo se od nich celkem dost. A jestli to splnili nebo ne, na to neexistuje jednoznačná odpověď, ale i tak natočili album, které si zamilujete při prvním poslechu, připomene vám dnes už zatracovaný indie zvuk v té nejčistší podobě. Žádné experimentování s elektronikou nebo psychedelické výjevy, zde se totiž jedná o tu nejklasičtější britskou kytarovku podpořenou sympatickým zpěvem a typickým britským soundem. Trh je sice kytarovkama poněkud přesycen, ale i tak mi připadá, že Vakcíny si vzali to nejlepší z něho a udělali takovou best-of-ku. K plusu si přičtěte fakt, že každá písnička na albu by mohla být v klidu singl a není tam jediné hluché místo. Po textové stránce je to taky vcelku taková indie klasika. Láska, sex, bohémský život a to všechno s patřičným nadhledem, kde se sice nejedná o Shakespearovská díla jako například The Streets, ale jako kulisa takové pohody to krásně stačí. Stopáž okolo třiceti pěti minut je naprosto ideální, než deska začne nudit, tak skončí. V dnešní době to mají kytarovky jako Vakcíny poměrně těžké, jelikož debutová alba Strokes a Libertines nastavily laťku zatraceně vysoko a ne každému se je podaří překonat a jen málo kapel je lepších nebo stejně dobrých. Někteří se zase vezou na slávě oblíbeného indie soundu a proto musím Vaccines pochválit, jelikož po dlouhé době konečně deska, která baví, zaujme a přesvědčí vás, že tento styl má ještě pořád, co nabídnout. Z písniček bych vyzdvihl „All in White“ a „Post Break-up Sex“, které jsou jednoduše geniální.  Závěrem: What did you expect from vaccines? Popravdě? Ne mnoho a byl jsem mile překvapen….osmičku si zaslouží. Tečka.

Hodnocení: 8/10

slyšeno na www.grooveshark.com

Arctic Monkeys - Suck It And See (zpožděná recenze)

Autor: Míra

Nic není jako dřív a ani Opičáci nezůstali stejný jako dřív, posunuli se dál a reakce na novou desku byli minimálně rozporuplné, jedni nadávali, že tomu chybí energie a druzí na větší uhlazenost a jiní zase na unylost a nudu. Mě osobně deska při prvním poslechu celkem zklamala. Těšil jsem se na to, že to bude temnější a celkově větší nářez, než předchozí deska. Myslel jsem si to naivně po zhlédnutí parádního videa na první singl desky „Don’t sit down, cause I moved your chair“. Deska vyšla, ale byla poměrně jiná než moje očekávání a přesně jak kritici říkali: byla trochu bez energie, unylá a víc uhlazená. Na první poslech se mi nezalíbila, ale měla takový zvláštní kouzlo, které mě nutilo si jí poslechnout znova a znova. Po pár posleších jsem však měl jasno, deska je skvělá a ty negativní vlastnosti k ní patří a bez nich by nedosahovala takových kvalit. Deska je místy rychlá, místy pomalá, ale jako celek je skvělá. Hellcat Spangled Shalalala definuje současný britpop se vším všudy, v Library Pictures doznívá ještě Humbug, Brick by Brick i přesto, že textová stránka je jednoduší, tak je to pořád nářez, ale vrcholem alba je pro mě osobně Black Treacle nebo Reckless Serenade, tyto dva kousky vystihují celou náladu alba. Po hudební stránce, nic co bychom neznali: bicí, basa, nádherně znějící kytary, které tentokrát znějí opravdu poklidněji než kdykoliv předtím. Texty jsou celkem povedené, některé jsou sice jednodušší a to bych možná trochu vytknul, protože srovnání s prvním albem, co se textů týče, není opravdu na místě. Další co bych vytknul je album jako celek, již zmiňovaný první singl Don’t sit down… mi do celkového pojetí desky moc nesedí a může působit nekompaktním dojmem a takových kousků je tam víc, ale není to nic tak strašného, co bychom nesnesli. Na Opicích se mi prostě líbí, že mají odvahu se změnit a utrhnout se ze zajetých kolejí a ještě si za tím stát.  Jsem zvědav na další desku a pevně doufám, že se mi taky nebude líbit na první poslech. Deska i přes své chyby má skvělé kouzlo, a pokud se vám na první poslech nelíbí, dejte jí šanci a věřte mi, že budete odměněni a navíc se jen tak neoposlouchá.

Hodnocení: 9/10

Vypsaná fixa- Vše za 39 (Video)

Autor: Vojta

Jedná se o první singl z nové desky Detaily. Můj první dojem z toho klipu byl rozpačitý a zvláštní. Avšak poté, co jsem si ho pustil znova a znova a znova, začal jsem pomalu k tomuto počinu získávat více a více sympatií. Písnička mi pronikala do krevního oběhu, až se dostala do srdce, kde doufám, že zůstane hodně dlouho. Samotné video mně asociovalo Červeného trpaslíka, konkrétně díl Pozpátku. V klipu jsou zajímavé osoby, kteří tam vystupují. Zejména skladatel a dirigent Petr Wajsar, onen majestátný dirigent u orloje, je impozantní postava, jakoby dirigující celý svět od Prahy po Tokio. Celkově celý klip je nabitý prazvláštními postavami, z nichž každá si žije ten svůj soukromý příběh. Pouze by bylo dobré, kdyby si ještě takovou práci dali tvůrci i s příběhem, který trošku pokulhává. To však nic nemění na tom, že po technické stránce je klip propracován a zvláště záběr s kafem je velice dobře natočen, koncemkonců i výběr písničky je zdařilý. Takže teď se zbývá jen zeptat, jaký další detail si vybere Vypsaná fixa jako svůj další klip?!

Video-8/10
Skladba-9/10

Clap Your Hands Say Yeah - Hysterical

Autor: Vojta

K těmto chlapíkům z Brooklynu jsem vlastně přišel jako slepý k houslím.Jednou jsem si procházel novinky na New Music Express a najednou jsem tam zahlédl Clap Your Hands Say Yeah, což v překladu do češtiny znamená „ tleskejte a řekněte yeah“. Hned to upoutalo mojí pozornost, a tak jsem neváhal zajímat se o tuto kapelu více do hloubky. Už jen ten název je chytrý, vtipný a originální. Představte si, jste na festivalu, přijde tam moderátor a zakřičí CLAP YOUR HANDS SAY YEAH!! Člověk neví, jestli se tak jmenuje kapela nebo jestli vás jen burcuje k tomu, aby jste tleskali.

 Přejděme však již k samotnému albu. Na desku Hysterical si museli fanoušci Clap počkat pěkných pár let, přesněji dlouhé čtyři roky. Určitě máte na jazyku otázku, zda se to vyplatilo?? Dá se říci, že ano. Deska má typický takzvaný indie zvuk a celkově jsou tam dost slyšet britské vlivy, kterými byli Clap ovlivněni. Osobně konstatuji, že na Hystericlu mají Clap vážnost Radiohead a hravost The Cure.

 Sám zpěvák má dosti podobný hlas jako Thom York z již dříve zmiňovaných Radiohead. To však neznamená něco záporného. Na koncertě, mu to pravda, někdy trošku ujíždí, ale na desce zpívá čistě a zajímavě.

 Hned ze začátku se vás dostanou dvě nejvíce odpichové písničky. Je to singlová Same Mistake a titulní Hysterical. Lidovým jazykem řečeno „ má to prostě koule“ . Obě tyto písničky mají v sobě optimistický náboj.Člověk si je pustí, když jede autem od své milé a má chuť skákat do vzduchu jako hopík. Další singl z této desky je Maniac. Na této písničce se z velké části podepsala kytarová linka a trumpety, který jí dávají šťávu a údernost, jenž trvá a nepovoluje po celou dobu skladby. Po poslechu Katamine and Ecstasy mi vyplavalo v mysli jméno The Cure. Hlavně kytara, ale i basová linka, bicí a zpěv nese znaky typické pro The Cure. Celá písnička je odlehčená a člověk má pocit, že zrovna pluje na obláčku z peří a nic ho netíží. Z těch pomalých kousků jsou tu například Misspent Youth, Idiot nebo snová In a Motel, u které bych poukázal na zvláště překrásný text.

 I na tomto albu najdeme mínusy. Po několikátém poslechu člověku začne u některých písniček trošku vadit, někdy až moc, zpěvákův ukňouraný hlas. Into Your Alien Arms nebo Siesta(For Snake) jsou skladby, které kdyby na albu nebyly, tak by se z hola nic nestalo. Jsou zbytečně utahané a zajímavostmi také moc nepřikypují. Až na tahle místa je však deska Hysterical příjemná záležitost a ideální na poslech, když si chce člověk odfouknout po těžkém dni. Rozhodně stojí za poslechnutí, srdíčka.

Hodnocení: 7/10

Arctic Monkeys - Suck It And See (Video)

Tak tu máme další videoklip z posledního alba arcticů, když si zvykneme na pomalejší styl, ve kterém se celé album nese, tak budeme odměněni skvělou písničkou s ještě lepším videoklipem. Ten vypráví o jednom motorkáři, jeho přítelkyni, jeho gangu a cestami skrz Spojené Státy. Suck it and see je zatracení s trochou ironie.

Song: 8/10
Video: 9/10

Feist - Metals

Autor: Míra

Bez mučení se přiznám, že jsem neměl ani tušení o tom, že tato deska má vyjít. O to větší je překvapení, že vyšla a ještě větší, že je opravdu kvalitní. Feist se od předchozího alba trochu změnila, ale pořád je jí na novém albu poznat. Deska vyšla opravdu ve správný čas, je skvěle melancholická a skvěle se hodí k podzimu, ale není to žádný kýč. Představte si to jako kulisu takové obyčejné podzimní procházky a ještě k tomu je Feist z Kanady, takže si spíš představte podzim v Kanadě :-). Na albu jsou většinou celkem pomalejší kousky, ale rozhodně nepostrádají energii. Na první poslech chybí taková hitovost, ale zase je mnohem příjemnější se do desky zaposlouchat a hledat si tam oblíbené pasáže, protože Feist má pro tyhle věci opravdu neobyčejný cit a je to skutečná umělkyně, podpořená svým jemným hlasem, který přiznávám, ne každému může vyhovovat. Na první poslech mě na albu asi nejvíce zaujala dojemná Graveyard, která ke konci dostane nádherný refrén. Po stránce hudební se vše nese v takovém indie-folkovém duchu a je to také velice jemná záležitost, s nástroji je nakládáno velice rozumně a každý nástroj má v písničce se své místo a nikdy není jen do počtu a to všechno podpořeno melancholickými texty pro Feist už tak trochu typické. Když to shrnem tak Metals je povedené a kvalitní album, kterému tak trochu chybí nějaký ten zásadní hit, ale na druhou stranu díky tomu má deska atmosféru a je na ní cosi magicky přitažlivého, takže u jednoho poslechu rozhodně nezůstanete. Na podzim nemohu doporučit nic jiného. Ještě bych rád zmínil obal desky, který patří k letošní špičce a skvěle vystihuje její náladu.

 

Hodnocení: 8/10

10 let od vydání „The Strokes – Is This It“

Autor: Míra

Fotograf Colin Lane asi netušil, když fotil svoji polonahou přítelkyni, když opuštěla koupelnu, co čeká jeho fotografii za úspěch. Fotografie se stala obalem debutového alba The Strokes. Je tomu přesně deset let, co světlo světa spatřila debutová deska Is This It. Byl to přelom v té době a navíc obrození špinavých kytar a lo-fi soundu. Pár bohatých floutků z New Yorku si řeklo, že natočí desku o tom, co je štve a trápí, takže texty většinou o ne moc úspěšných vztazích byli alfou omegou tohoto alba. Album je dnes už kultovní počin a po jeho vydání se roztrhla kytarová invaze hlavně na území Anglie a USA, ani nevím, jak by dnes zněly klasické současné kytarovky, nebýt tohohle alba. Následovala vlna velice úspěšných kritik na toto album. Q Magazine neváhal sáhnout po absolutním hodnocení a Pitchwork dává 91/100. V českém časopise Filter se mezi 200 nejlepšími alby poslední dekády Is This It umístilo jako třetí, hned po Original Pirate Material od The Streets a  Kid A od Radiohead. Dále pak kapela vydává pokračovatele Is This It, Room on Fire, které je hodně podobné debutu a reakce na něj jsou také velice příznivé, pak následuje méně povedené First Impressions of Earth. A letos konečně po dlouhé době vychází jejich poslední album Angles, které bohužel nezabodovalo jak u fanoušků, tak ani u kritiky, ale po Cassablancasovo ne moc oduševnělé sólové kariéře se to dalo čekat. Is This It zůstal, jak už to většinou bývá, nepřekonaný debut, byl to symbol té doby a všechno, co k vydání Is this It patřilo, se dnes pomalu stává legendou, dráždivým obalem, který musel být v některých zemích stažen, počínaje a kontroverzní písničkou New York City Cops konče. Is This It je zkrátka dokonalý odkaz na dobu, kdy špinavé kytary a indie přístup k hudbě byly ještě v plenkách, co následovalo, všichni už víte a jak by vůbec bez této desky zněli třeba Arctic Monkeys, nechceme domýšlet.

The Horrors - Skying

Autor: Míra

Nová placka Horrors? Proč se jako jmenují Horrors? Proč nad tím uvažuju? Jdete si takhle po pláži kolem moře, ale ne žádná kýčovitá scéna, je pod mrakem a nejste zrovna na slunných plážích, spíš bych to viděl na severní Anglii. Mraky jsou i přesto nádherné a dá se v nich dokonce vyčíst příběh a ne ledajaký, příběh, jehož tempo je pokaždé jiné a stejně jako barvy, obzvláště nekonečně modrá. Příběh začíná probuzením a snahou změnit déšť, který padá z oblohy naprosto spontánně, nechávajíc za sebou hřejivý pocit.  Posouváme se dál a vidíme, co všechno nám obloha dokáže nabídnout, je to hodně citová a hluboká záležitost. Záležitost, která se i po několikátém opakování zdá stále jedinečná. Jen zavřít oči a ponořit se do světa oblohy, mraků a nebe, jakési psychedelické lehkosti a barev. Najednou si uvědomíte, že na nástrojích nezáleží, je vám všechno jedno a zajímá vás jen výsledek, který je nadpřirozeně dokonalý. Čas, který jen plyne, a my s tím nemůžeme nic udělat, jen Skying o tom dokáže přemýšlet s nadsázkou a lehkostí. Nová placka Horrors? Skvělá! Proč se jmenují Horrors? Po téhle desce nevím? Proč nad tím teda uvažuju? Protože SKYING. Horrors opět překročili svůj stín a  posunuli se opět úplně jinam. Z ponurého avšak velice dobře zvládnutého post-punku se přesunuli do mnohem vzdušnějších poloh, které jim prostě sedí. V tomto roce jsem slyšel snad jediné album, které by bylo lepší (PJ Harvey) a že jich vyšlo dost. Horrors jednoduše vydali album, které bude po roce 2020 zaplňovat žebříčky nejlepších alb za poslední dekádu. Dost tlachání o něčem, o čem jde tlachat těžko, pusťte si Skying.

Hodnocení: 10/10

Historie Hitparád

Autor: Sunlíon

Slovník cizích slov vysvětluje slovo „hitparáda“ jako „přehlídku úspěšných moderních písniček“. Samotný pojem hitparáda je však poněkud nepřesný, více by se hodilo používat výraz „charts“ - žebříčky (míněno: úspěšnosti, mj. např. hudebních skladeb).

            Kde se vlastně hitparády vzaly? Objevily se již po první světové válce, byť v nezávazné a dost málo metodické podobě. Svůj rozkvět zažily po válce následující a úspěšně se prosazovaly ve světě více a více propadajícímu číslům a statistikám. Samozřejmě, že nešlo o nějakou statistickou samoúčelnost. Hitparády byly, jsou a budou především marketingovým nástrojem. Jakou lepší reklamu pro hudební skladbu byste vymysleli než označení „number one“ (tedy - číslo jedna), což mnoho lidí chápe jako značku vysoké kvality. A kdo by nechtěl zboží vysoké kvality? Snad jen ti, kteří chápou, že obliba se nemusí vždy potkat s kvalitou...

            Hitparády lze rozlišovat podle několika hledisek:

            a) časově - na rozdíl od PRŮBĚŽNÉHO žebříčku (zpravidla v týdenních intervalech) znamená BILANČNÍ žebříček nejčastěji souhrn za kalendářní rok - tzv. year-end-charts. Průběžné žebříčky vznikají na základě týdenních statistik prodeje, hlasování atd. Bilanční žebříčky (year-end-charts) bývají dvojího druhu - buď jsou založeny na prodejních údajích (BOS - based on sales) anebo na bodovém hodnocení (BOP - based on points). Obě metodiky mají své výhody i úskalí.

            b) územně - LOKÁLNÍ žebříčky vyjadřují úspěšnost skladeb v jednotlivých zemích. Jejich sestavováním se zabývají renomované společnosti, často provázané s hudebním průmyslem. V dávné minulosti se však také stávalo, že v jedné zemi takto působilo více „žebříčkotvorných“ společností (např. v Británii 50ých a 60ých let). Mezi současné „žebříčkotvorné“ giganty patří především Media Control (pro německy mluvící země, Itálii a d.), britská OCC (dříve CIN) a za mořem legendární Billboard (USA, Kanada, ale též kompilovaná Evropa). Mezi nejuznávanější lokální žebříčky patří Billboard Hot 100, UK Top 40, European Hot 100 a MC Top 100 Singles. GLOBÁLNÍ žebříčky jsou vytvářeny kompilací statistických údajů v určitém teritoriu anebo celosvětově. Jedná se většinou o žebříčky typu BOP, takže velmi záleží na metodice jejich sestavování. Mezi nejznámější patří již zmiňovaná European Hot 100 s bohatou historií anebo United World Chart od Media Traffic.

            c) podle zaměření - vedle OBECNÝCH žebříčků existují i ŽÁNROVÉ - ty rozlišují skladby podle žánrů, takže se lze setkat s žebříčkem popovým, countryovým, tanečním, rockovým, soulovým, hip-hopovým, atd... Nejpestřejší tradici má v tomto směru americký Billboard.

            d) předmětně - SINGLOVÉ/ALBOVÉ žebříčky se vážou k vinylovým deskám (dříve), později k CD... Tzv. AIRPLAY-charts jsou žebříčky nejhranějších rozhlasových skladeb (méně častou alternativou je VIDEO-charts). Tzv. DOWNLOAD-charts rozumíme žebříčky nejstahovanějších skladeb na internetu. Tzv. RINGTONE-charts se zabývají úspěšností vyzváněcích sekvencí pro mobilní telefony.

            Nejvýraznější změnu v historii hitparád způsobil technologický pokrok. Po dlouhá desetiletí klidnou hladinu jezera vinylových nosičů nejdříve rozčeřil a zanedlouho zcela vysušil kompaktní disk - proslulé „cédéčko“. Když se k němu připojila počítačová revoluce, tj. masové rozšíření počítačové techniky, rozezněly se alarmy hudebních vydavatelství. Asi ne dostatečně výstražně, protože marně. Hudební vydavatelství nepochopila problematiku aktuálních změn a svou cenovou politikou (možná, že též marketingovou) se zasloužila o boom hudebního pirátství, což se později projevilo i v nosičových žebříčcích. Dnes jsou klasické singlové/albové žebříčky jen okrajovou záležitostí, protože na přelomu milénia do hry vnikl další převratný fenomén - digitální komprimovaný zvukový formát MP3. Všechny tyto změny daly za vznik předmětnému dělení hitparád, které - ač to může znít paradoxně - vlastně znehodnotilo jejich základní vypovídací schopnost. Porovnání obliby jednotlivých skladeb (popř. alb) znehodnocuje u nosičových žebříčků ústup nekomprimovaných cédéček ze scény (přinejmenším té oficiální „žebříčkotvorné“), u airplay-hitparád marketingové režimy rozhlasových stanic a u download-hitparád naprostá statistická nezachytitelnost především neoficiálních hudebních downloadů (kdo by neznal rapidshare, megaupload a další, že?).

            Jistěže hudební žebříčky budou zveřejňovány i nadále, avšak z faktické výpovědi o oblibě těch kterých skladeb či alb se stala během několika posledních let snadno zmanipulovatelná fata morgana...

Kasabian - Velociraptor!

Autor: Vojta

Tento rok snad většina velkých kapel přivedla na svět nějaké své potomky např. Foo fighters, The strokes, Noel Gallagher, Subways, Arctic Monkeys atd... K nim si můžeme také přidat kapelu, která je celosvětové známa a minulý rok nás navštívila na Open Air Festivalu. Kluci nebo spíš panové pocházejí z Leicesteru a jejich styl se dá zařadit do alternativního british až electric popu. Často jsou přirovnáváni k Primal scream nebo k srdci british popu - kultovním Oasis. Proč zrovna k Oasis? Je to jednoduché, mají totiž velice podobný styl zpěvu: tvrdý a sebejistý. Podobně jako Oasis působí i při vystupování. Nikoho snad teď nezaskočí, že mají vzájemné, velice vřelé přátelské vztahy, a když je čas a chuť, tak si s nimi na koncertu zahostuje i samotný Noel Gallagher. Tak co? Už víte, kdo je v naší hádance schovaný? Ano, jistě, jsou to britští Kasabian!!

            Pro mě je to kapela, ke které mám úctu a respekt, snad se ještě nikdy nestalo, aby Kasabian vydali špatnou nebo průměrnou desku. Ve světě je takových kapel velice málo. Štěstí nebo obyčejný um? Myslím, že od všeho trochu. Je zajímavé, ale i Kasabian mají vztah k naším dějinám, konkrétně narážím na písničku Club Foot z jejich debutového alba Kasabian, která pojednává o vpádu sovětských vojsk během maďarského povstání a upálení Jana Palacha.

            Samozřejmě i život všech členů se neobejde - jako u Oasis a mnoha dalších - bez divokých večírků a drog. V posledním rozhovoru se ale Sergio dušoval, že už je to jiné a i kajícně přiznal, že se choval dříve jako utržený ze řetězu. Člověk přece nemůže pořád jen filosofovat a skládat oduševnělé texty že?

            Deska se jmenuje jako masožravá potvora z jurského parku… Tyranosaurus?… Ale ne, její název obsahuje jméno jiného masožravého dinosaura, a to po Velociraptora. Co se týče instrumentální stránky desky, musí se uznat, že nenudí, ba co více – ona, přátelé, baví!! Bicí se neženou do zbytečných krkolomnosti a jsou příjemně stále až hypnotizující a hypnózu neruší ani občasné přechody. Souhra kopáku a snaru a jejich nazvučení to celkově dotváří k dokonalosti.

            Místy konkrétně v I hear voices a Switchblade smiles klávesy připomínají německé Kraftwerk, ale jen zvukem, ne partiturami. Kasabian na tomto albu, přecházejí od lehkých kytarovek, po takzvané „stadionovky“ až po elektro. Znalcům by se však možná nelíbil obšlehnutý kytarový a basový riff ve sloce písničky Man of simple Pleasures.

            Když vezmu skladby jako takové, těžko najdu na playlistu nějakou, která by se nějak ztrácela v mlze. Všechny vytvářejí celek stavějící kostru Velociraptora. Pánové se na této desce přiblížili písní La Fee Verte samotným Beatles. Tato píseň jako by z oka vypadla beatlesovským skladbám z pozdějšího období seržanta Pepře. Osobně bych ji ohodnotil jako typicky lennonovskou písničku. Celá písnička dojíždí v mírně psychopatických zvucích, které plynule přecházejí do odpíchnutého elektra (Velociraptor), to znamená - do úplného protipólu. Jistě, každá kapela má ráda, když někde hraje a obecenstvo ji doplňuje v refrénu nebo kdekoliv jinde, aby to prostě mezi kapelou a posluchači fungovalo. Naplněním tohoto přání by mohla být skladba Re-wired, která dohoní člověka až do extáze slovy: Hit me! Harder! I´m getting re-wired/ I flip the switch that make you feel elektric/ Even! Faster! Than before… Při poslechu Goodbye kiss se člověk vnoří do bijáku z 30. let a pomalu klouže po melodii s Mae West. Co k tomu říct? Snad jen to, že tato písnička má všechno, co správná romantická písnička mít má, a to bez sklouzáváni do romantickými rekvizitami maskovaného, kýčovitého bahna. Ani skalní fanoušek se nemusí bát. I na této desce si najde pro Kasabian typickou skladbu, a narazí na ni vlastně hned ze začátku - mluvím o Days are Forgotten, která nese čitelný podpis Sergia a jeho party.

            Jediné, kromě zkopčené linky od Gorrilaz, lze tomuto albu vytknout jen to, že je na něm tolik dobrých a kvalitních skladeb, až je to trochu rozmařilé – jednoduše: obdivuhodný a bezchybný výkon ve štědrém dávkování. V posledním rozhovoru pro NME řekl Sergio, že se cítí, jako by celé album nesložil on sám, ale spíš nějaký duch. Ráno se probudí a pouští si, co minulý den složil, a říká si: „Kdo to udělal!!“ Co dodat? Ať už to složil sám Sergio nebo nějaká reinkarnace Mozarta, je to sakra dobré a jestli další album bude ještě lepší, začnu možná pochybovat, zda jsou Kasabian obyčejní smrtelníci!

Hodnocení : 10/10

SBTRKT – SBTRKT

Autor: Libor

Pop-Dubstep začíná definitivně dobývat ostrovy a to předurčuje, jak jsme se mohli přesvědčit snad ve všech hudebních obdobích, že by se z toho měla brzy stát i záležitost globální alespoň na nezávislé scéně. Jestli se dostane i k nám, je však záhadou. Mám občas pocit jako by tahle hudba byla na naši mentalitu až příliš složitá. Nicméně o tom tu hovořit nechci. Chci mluvit o desce a ne jen tak obyčejné desce, O desce, která by mohla hodně přispět k této invazi elektroniky a zničit poslední zbytky už tak umírajících kytar a pohřbít je na dalších pár let.

SBTRKT je projekt nějakého Aarona Jeroma do nedávna anonymního muže skrývající se pouze za svou jen tak mimochodem geniální rituální maskou. Přesto, že teprve letos vydal tento skvostný debut, tak už předtím měl na kontě pár remixů, za zmínění stojí určitě výborný remix Never Never od Little Dragon (který mu na oplátku hostuje tady). Tak teď už opravdu k albu…

Deska je rozmanitá, moderní. Na první ale i zároveň třicátý poslech zábavná. Drží si vysoký standart od první Heatwave až po poslední Go Bang a právě i ten vysoký standart výrazně převyšuje. K tomu dochází zhruba v polovině alba v chytlavé skladbě Trial Of the Past a hlavně v následující Right Think To Do, kterou si jednoduše zamilujete. Díky hostující Jessie Ware, která tu ukázala hlas téměř totožný s frontmenkou the XX to působí jako jejich upgrade. Jessie Ware není jediná pomoc, hostují zde i další Roses Gabor, výše zmíněný Little Dragon nebo Jeromova „pravá ruka“ Sampha, se kterým i vystupuje v živých koncertech. Ano, koncertech, SBTRKT totiž nevystupuje pouze jako DJ ale i jako kapela. (28. září jsme toho mohli být svědky v Akropolis, ale koncert byl z nezveřejněných důvodů odložen, tak doufejme, že se dočkáme jindy, určitě to bude stát za to.)

Hodnocení: 9/10

Thursday - "Magnets Caught In A Metal Heart" (Video)

 Autor: Míra

Tahle post-hardcore banda má tenhle rok, celkem dobře nakročeno svým posledním albem. Zatím si užijte celkem povedené video, jen písnička nebyla možná na singl vybrána úplně nejlíp, z komerčního hlediska samozřejmě ano, ale na albu z hlediska kvality patří k nejslabším a je snadno zaměnitelná. Album, ale jako celek je celkem dobrý nářez. Recenze možná taky bude. Odkazy na nové album: Metacritics a Rateyourmusic.

Song: 4/10
Video: 7/10

The Subways – Money and Celebrity

Autor: Vojta

The Subways je typickou koncertní kapelou. Každý, kdo byl někdy na jejich koncertě, musí souhlasit s tím, že jejich koncerty člověka nakopnou více než celé plato Redbullů. Komunikují s diváky, energie na rozdávání, diváci šílí, Billy Lunn občas skočí do davu a zpívá jako o život, to celé podtrhává blonďatá, skákající a neobvykle roztomilá basačka, která zaujme nejen pánskou část diváků (navíc má hlásek, který by roztříštil i skleněné výlohy v okruhu deseti kilometrů).

Jejich desky ale nejsou o nic horší než živá vystoupení. Debutové album Young for enternity je vkusný grunge rockenrollový nářez, jenž snad nemá žádná slabá místa. Mezi písničky - pro fanoušky až kultovního rázu - patří Rock’n‘roll queen, Oh yeah, Marry a Holliday. Následující album, nesoucí vypovídající název All or nothing, natáčeli u Butche Viga ( Nirvana, Smashing Pumpkins nebo Foo Fighters) a není třeba vysvětlovat, jaká to byla pocta. Samotní Subways totiž vycházejí z Nirvany a ne náhodou bylo Nevermind vůbec prvním albem, které kdy Bill slyšel.

Ani All or nothing nebylo špatné, nálada se opět nesla v rychlých rytmech, na které jsme si zvykli na minulé desce, a nescházely ani indické vypalováky jako Shake Shake, Strawberry Blonde nebo Turnaround. Dokonce tehdy hrozilo, že Bill přijde o hlas kvůli výrůstku na hlasivkách, naštěstí to však dopadlo dobře a všem fanouškům spadl kámen ze srdce. Přesto toto album na mém žebříčku nepřekonalo již zmíněné Young for enternity, jež jednoznačně kralovalo obzvláště za hezkého letního počasí, při dobré náladě u vody nebo někde na akci s přáteli - Subways prostě nikdy nezklamali.

            Píše se rok 2011 a Subways vysílají po třech letech od alba All or nothing do světa singlovou vlaštovku se jménem It´s a party. Tato typicky subwaysovská nakládačka signalizovala, že Subways se chystají vydat svůj nový albový počin. Vyvstala otázka, jestli zůstanou u svého rock´n´roll stylu nebo překročí své krajní meze. První zprávy ukazovaly spíše na druhou variantu. Vybrali si za producenta Stephena Streeta (Blur nebo The Smiths), to naznačovalo i směr desky, která měla být více britská. Co se týče materiálu, toho prý měli až nad hlavu. Není divu - vždyť veškerý materiál sbíral Billy na tazích se svými přáteli, případně když doma sledoval BBC.( A to je prý televize žrout času!).

            Novou desku vydali 19.9.2011 pod názvem Money and celebrity. Otvírá ji samozřejmě pilotní singl It´s a party. Pokračuje to další nářezovkou a zároveň druhým singlem We Don't Need Money To Have A Good Time. Po poslechu celého alba jsem bohužel musel konstatovat, že krajní meze Subways zůstaly nepřekročeny. To mě trochu zklamalo, avšak laťku nepodlezli - ba co více - na této desce jsou dobré skladby a fanoušek Subways si při nich jistě na koncertu pořádně zapaří, třebaže chvílemi zní backvocaly a některé vocaly tak, jak je známe od kapely Sum 41. Ale v konečném výsledku tam není nic, co bychom už od Subways neslyšeli. Takže žadný krok vpřed ani vzad jen přešlapování na místě. Jedinou výjimkou je písnička Popdeath, která zní natolik zajímavě, až může mít člověk pocit, že na album pronikla omylem. Popdeath má nejen dobré aranžmá a chytlavý riff, ale především refrén, pro který se v hlavě místo k broukání vždycky najde. Dále jsou tam již povědomé vypalovačky ve stylu Subways – takže: chytlavý refrén, úderné bicí a do toho všeho na dřeň odřené zpěvy It´s party, Celebrity, Money, Kiss Kiss Bang Bang a Down Our Street. Za nejslabší považuji skladbu Friday. Postačí, když se přiznám, že jsem se po prvním refrénu posunul v poslechu o písničku dál. Vynecháním ničím zajímavých bonus tracků by nikomu žádná újma nevznikla. Je dobře, že na albu nejsou, protože by tam jen zabíraly místo. Na závěr lze konstatovat – skupině Subways by prospěl pohyb směrem kupředu. Přestože se jedná o dobrý nářez, hrozí, že lidem to přestane časem stačit a začnou to vnímat jako věčné opakování se. Money and celebrity je tedy tak trochu mezníkem. Pokud by totiž další deska měla být obdobná, potom bude snad lépe nekonečný kolovrátek ukončit.

Slyšeno na: www.grooveshark.com

Hodnocení: 5/10

Atari Teenage Riot - Is This Hyperreal?

Autor: Míra

U Atari Teenage Riot je název opravdu zvolenej adekvátně, vzpomeňte si na počátky Sonic Youth a připojte k tomu slovo Atari. Je to šílený spojení, ale perfektně vystihuje hudební styl, kterým se tato kapela prezentuje a pro upřesnění bych ten styl nazval berlínskej undergroundovej digital hardcore říznutej 8-bitem, prostě jako kdyby první cédo Sonic Youth znásilnilo Crystal Castles nebo naopak. Jejich poslední počin je hodně nabitej energií, je dost brutální a celkově je to strašná šílenost, ale na rozdíl od jejich předchozích počinů je to mnohem víc poslouchatelný a čitelný, jako by konečně našli tu správnou cestu mezi hudební brutalitou a hudbou samotnou. Sice je to pořád hodně na hraně a posluchač, který je málo hudebně odolný, bude mít pěkně ostrouhaný nervy, ale pod povrchem týhle hudby se skrývá opravdová láska k hudbě, kterou Atari Teenage Riot dělají. Nenechte se, ale odradit úvodní skladbou Activate (music is a weapon, sounds like a threat! ! !), ta představuje vrchol brutálnosti celé desky, pak se střídají pomalejší kousky s rychlejšími a deska ani chvilku nenudí a působí hodně kompaktním dojmem. Nejvíce mě zaujala písnička Blood in my eyes, která je prostě a jednoduše nářez při nemž jsem si vzpoměl na začátky Yeah Yeah Yeahs říznutý již zmiňovaným Crystal Castles a zakončený zajímavým experimentem Collapse of history. Z instrumentálního hlediska si kapela také zaslouží pochvalu, nasamplované bicí, různé elektro-pokusy, kytara je tam také znát a do toho se střídá mužský vokál s ženským. Texty mají silný politický podtext, který nemusí být na první pohled patrný a to, že kapela je hodně levicově a anarchisticky zaměřená je známá věc a přesto, že zpěvák této kapely je už 10 let mrtvý, tak znovuzrození Atari Teenage Riot je nakonec jedno z nejlepších mrtvýchvstání v historii hudby. Nikdo tenhle nářez nečekal, a pokud Atari neznáte tak se připravte na nekončící jízdu, která je dost agresivní, vyčerpávající, ale nečekaně kvalitní. Jediné, čeho se bojím, je další deska, u které nevěřím, že bude dosahovat kvalit Is This Hyperreal?

Slyšeno na www.grooveshark.com

Jedním slovem: Kurevskej námrd

Hodnocení: 8/10

Prago Union - V Barvách

Autor: Vojta

Nikoho moc nepřekvapí, když řeknu, že Dezorient expres je zatím vrcholné album Prago Union. Pokaždé, když Prago vydalo nějaké album, ať to byl Dezorient expres nebo HDP, tak si na něj fanoušci museli počkat pět let. Těžko říci, jestli to dělal Kato pro to, aby fanoušky pořádně navnadil, anebo si s tím prostě chtěl jen důkladně pohrát. Třebaže alba od sebe dělívala poměrně dlouhá odmlka, pokaždé se to vyplatilo. Alba byla jak textově, tak instrumentálně dobře zpracována. Zbytečně neupadávala do hip-hopového klišé a lá 50 Cent anebo bezduchého vykřikování „slov“ do tmy - jako například „Hej hou“, „Jou motherfucker“, nebo již do archeologických měřítek vyčpělého „Yeah baby“.  Proto mě polil pot poté, co jsem se dozvěděl o vydání nového alba Prago Union - poeticky nazvaného V barvách. Abyste dobře chápali můj údiv, tak tato deska vznikla pouhý rok po úspěšném albu Dezorient expres! O to více jsem byl napnutý, jaké to celé album bude a jak bude znít.Album se motá okolo barev, jak už nám název desky napovídá. Kato opravdu roztáčí nálady jako kolotočář děti na řetízkáči. Hned otvírací Černobílá není jen dvoubarevná, ale tak jako celá deska barvami přímo hýří. Při poslechu jsem se ani jednou nenudil, tím pádem jsem nebyl ani nucen přeskakovat skladby (což se mi stává jen hodně zřídka a myslím, že nejsem jediný, kdo to tak má). Deska sice má pár slabších momentů (či spíše písniček), což je možná jediná věc, které se dá dát nějaký ten minusový bod. Ale u Kata i „slabší“ písnička je pořád nad standardem ve srovnání s českou rádoby hip- hopovou tvorbou. Jak už jsem se zmínil, skladby jsou barvité a různorodé. Jsou z nich slyšet optimistické, melancholické i depresivní nálady. Každá písnička nese jméno po nějaké barvě, jež se vyskytuje v našem barevném světě např. černobílá, černá, červená, modrá, žlutá nebo bílá. Zajímavé je, že každá barva má text, který ji tak či onak vystihuje.Písnička Červená vtáhne doslova člověka do děje a má pocit, jakoby se ocitl v hororu (určitě bych si jí nepustil někde sám v noci). Totéž platí o Černé, ačkoliv ta má spíše depresivní ráz, trochu hraničící s psychotikou. Člověk má pocit, že se na něho valí nepřeberné množství slov, které ho co nevidět (nebo spíše - co neslyšet…) zavalí. Úplným opakem je Bílá, která se nese v odlehčené melodii a rýmech: „Jsem primář Bolíto, vítej ve špitále, dopij to Mochíto, všeho moc na mále, sem tam se pacient probudí až na sále, nech všechnu čest, ale furt lepší než v penále“. Typicky Katovskou skladbou je však na téhle desce Složená. Kromě obratného smečování rýmem vytvořil Kato epický děj (v čele s panem Žlutým), jenž upoutá hned na první poslech. Že by rapující Agath Christie? Je vedená směrem, který jsme znali u Chaozzu. Mezi mistrovská díla patři také věc nesoucí výstižné jméno Vybarvená - Kato probírá svůj minulý i budoucí život se sobě vlastním, mírně úsměvným nadhledem. V textu člověk může najít mnoho odkazů na texty Chaozzu nebo Prago Union, např. velice povedený obrat a Katovu perličku: „Jestli je život pes, tak aspoň víš, že máš nejlepšího přítele věrnýho jenom tobě“. K tomu všemu má tahle věc i úderný refrén. Co více si může člověk přát? Co se týká instrumentální části alba, není co vytknout. Všechny skladby mají zajímavé aranžmá, jsou různorodé a neutápějí se zbytečně v hip-hopovém stereotypu. K plusům také počítám, že občas najdeme vtipné vložky mezi písničkami např. Felixe Holzmanna nebo Cimrmana, které člověka pobaví a nepůsobí to tam nijak křečovitě. I textová stránka je uspokojivá. Kato je mistr, má bohatou slovní zásobu, volí dobře slova a dává jím život. Dovolil bych si ho nazvat novodobým básníkem.

Hodnocení: 9/10

The Streets – Computers And Blues

Autor: Míra

Předem bych jen chtěl říct, jakej je mike borec a jak ho obdivuju. Je to obyčejnej cápek z předměstí, kterej rád kecá o obyčejných poblémech s holkamama a se životem. Nastartoval svoji kariéru dost slibně. Když v roce 2002 vyšlo album Original Pirate Material tak jsem u toho nebyl, náhodně jsem ho objevil, když jsem listoval ve filtru, bylo to jedno s posledních čísel a bylo tam 200 nejlepších alb za posledních 10 let (2001-2010) no a náhodou jsem ho hned objevil na prvním místě. Nějaký the streets a ještě k tomu hip hop. Čekal sem tam teda něco jinýho, ale poslechl jsem to a nezaujalo mě to. Dal jsem tomu ještě šanci a láska byla na světě. Nabušený texty o moderním životě a celkové ironii života. Některé texty přímo apelovaly na špatnost celé společnosti (Turn The Page), některé zase braly všechno s nadhledem (Irony of it all) a některé prostě byli vtipné (Don`t Mug Yourself). Po textové stránce prostě bomba, po hudební taky solidní záležitost. V Británii malá revoluce, v Česku málokdo znal, protože lidi tady měli strašně moc práce s tim poslouchat Kabáty, Billa, Landu a bůhví co ještě, jenže čas šel dál a Mike vydal další tři placky. Pořád kvalita, ale na originál to nemělo. Na poslední desce už zněl trochu znuděně, což nám napovídá i název desky. Na novince Computers And Blues je to trochu jiné. Mike vydělal od roku 2002 solidní prachy a už nám nevypráví o takových problémech jako na první desce, o problémech, které i nám jsou blízké, už to není tak sirový, už to není hned tak z první ruky, jakoby zmoudřel a trochu se začal nudit, protože deska není tak naléhavá jak bych očekával. Ale na druhou stranu pořád je to ten samej Mike, kterej nám vypráví od srdce, pořád je to ten skvělej textař a jeho hudební projev se od první desky taky celkem solidně pohnul, místy trochu mix taneční hudby, náznaky bluesové pohody a do toho nějaký ten ženský vokál, ale nic vtíravého a to si cením obzvláště v dnešní době, kdy většina lidí poslouchá rádio Kiss (zkuste na rádiu Kiss najít písničku, která není vtíravá a budete ode mě osobně odměněni)a hudbu samotnou bych nejlépe vyjádřil pomocí názvu alba. Nejlepší kousky alba pro mě osobně Without Thinking, On the roof of your car a textově vtipná OMG. Hlavně jako celek je to hodně zábavná deska, která chytne a nepustí, od poslední desky je to zlepšení. I v měřítku The Streets je to hodně povedená deska, která si najde příznivce a Mikeho vyprávění od srdce je prvek, kterej nemá žádná jiná kapela. V rámci hiphopu, kde každej je nejtvrdší gangsta a má kolem sebe bitches a spoustu ještě větších blbů fanoušků, který se to snaží napodobit, je Mike prostě jedinečnej a jenom vypráví o svých problémech a to se nám na něm líbí. Do budoucna jsou ovšem špatné zprávy, podle jeho slov tohle měla být poslední deska a teď se chce vrhnout na film. Na jednu stranu škoda skvělého umělce, kterej tak trochu změnil vnímání hiphopu, ale na druhou stranu se říká v nejlepším přestat. Pokud by byla příští deska špatná, tak raději přestaň Miku, cause life goes pretty slow. Díky.

Poslechnuto na www.grooveshark.com

Jedním slovem: Pohoda (pohodič, chcete-li)

Hodnocení: 8/10