Oasis - Wonderwall, Talk tonight, Slide away, Sad song, Masterplan, Don‘t look back in anger. Tato brit-popová legenda a s ní mnoho dalších světově profláknutých hitů si člověk vybaví, když uslyší jméno Noel Gallagher. Každý, kdo se o Oasis, potažmo o britskou scénu zajímá, zná skutečnost, že 80% písniček v Oasis vymýšlel Noel Gallagher (až samozřejmě na pár výjimek ( Songbird nebo I‘m outta time), ale ty by se daly na spočítat na prstech jedné ruky. Tím nechci umenšovat roli Liama v kapele (i když možná chci?...), jen bych chtěl říct, že nemůžeme čekat od člověka, který dělal převážně svoje písničky po dobu 25 let pod hlavičkou Oasis, aby na své sólovce otočil list a hrál něco úplně jiného. Jednak je to naivní a jednak je to - dalo by se říct - zhola nemožné. Každopádně mě rozpad Oasis jako každého fanouška hluboce zasáhl. Ještě více mě ale zasáhla situace, která se rozvinula po rozpadu. Liam si založil se zbývajícími členy skupinu Beady Eye. Upřímně - moc dobře s tím nepochodili. Byl to takový hodně slabý odvar, až tuctová záležitost, kterou nemá ani smysl špinit si hlavu a zvukovody. Liam to sice jako obvykle obalil velkohubými řečmi, jak je jeho deska to nejlepší, co planeta od jeho ksichtu spatřila, ale to bylo celkem houby platné.
O to více jsem se těšil na debut Noela Gallaghera. Noel na rozdíl od Liama to nikam nehrotil, fanoušky nechal čekat, až se někdy ptali, jestli to, že bude vydávat solové album, není takhle náhodou fake. Různě to odkládal, mlžil a měnil. Dobrý komereční tah, koncemkonců..., až to konečně přišlo, nejdříve ve formě prvního singlu The Death of you and me, která připomínala jeho písničku Improtance of being idle z alba Don‘t believe in truth. To ovšem vůbec nevadilo, písnička byla chytlavá, rázná, nijak nic neprotahovala - prostě dobrá rádiovka, a ne v hanlivém slova smyslu. Jak já říkám: „typická Noelovina, hehe“.
Nakonec deska vyšla 17. října roku 2011. Hned po prvním poslechu člověka zaujmou tahouni tohoto alba, jakými jsou If I had a gun, The death of you and me, Aka what a life nebo Stop the clock. Jednoduše singly jako vyšité. Splňují všechno to co má singl obsahovat, což je melodičnost, údernost, epochálnost a jednoduchost. Po několikátém poslechu si všimneme několika zaprášených klenotů, jež se lesknou až úplně v rohu - Soldier boys and Jesus freaks nebo I wanna live in a dream in my record machine. Uvnitř I wanna live in a dream in my record machine je jednoduché, úžasné sólo, které si na nic nehraje. Nejsou to takzvané kytarové orgasmy; je to krátké, jednoduché a stylové. Co by si člověk mohl víc přát? Co se týče zpěvu, tak ten je zvládnutý na jedničku. I když Noel jednou vyhodnotil svůj zpěv, že zní jako pytel sraček, tak teď bych si dovolil mu odporovat. Zpěv je čistý, nekolísá a ve výškách je čistý a sebejistý. Zvlášť v přechodech z normální polohy do vyšší zní jeho hlas naprosto epochálně. Celá deska je stavěna na heslu „v jednoduchosti je krása“. I když toto album není nějak zvlášť objevné, je to záruka 100% poctivé brit-popové práce, která stojí za poslechnutí. Je to stará škola, nic míň, nic víc. Jinak řečeno: poctivě odvedená práce bez zbytečných sračiček okolo. Listen, kids: Noel – Liam: 1:0!
8/10
Žádné komentáře:
Okomentovat