Od kultu do zatracení, příběh jedné New Yorské kapely

Bystrým už asi podle názvu článku došlo, že nebude mluvit o nikom jiném něž o The Strokes. Za svoji kariéru vydali čtyři studiová alba, mnoho singlů i sólových projektů. Pojďme si udělat takový malý stručný průřez jejich tvorbou a nahlédnout, jakým směrem se dále budou nejspíš ubírat.

The Strokes jsem poznal v květnu 2008, to už za sebou měli tři studiovky. Dodnes si pamatuju první poslech jejich debutu Is This It (více zde). Ten lo-fi zvuk, ty kytary, ty líbivé melodie, ta atmosféra, něco takovýho jsem v životě neslyšel a rychle jsem tomu přicházel na chuť. Album vyšlo v roce 2001 a byla to doba kdy slovo indie nebylo nadávkou a rocková hudba procházela obrozením a právě tahle deska to odstartovala, bez ní si lze těžko představit, jak by vypadala současná rádoby nezávislá scéna a jak by asi zněly současné britské kytarovky. I přesto, že dneska poslouchám trochu jinou muziku a přesunul se do jiných vod, tak Is This It je deska, ke které se rád vracím. Mám s ní spojeno spoustu zážitků, kdy jsem se teprve hudebně zařazoval a stejně tak zážitků z období mezi pubertou a dospělostí a při tom mě věrně doprovázela nejenom tahle nahrávka, ale i druhá s názvem Room On Fire, která skvěle navazovala na debut. Když se nebudeme soustředit jen na mě, ale na fanoušky kapely, tak jsou rozděleni na dva ostrovy a neustále se přou, jaká z prvních dvou desek je lepší. Pro mě asi ta první, ale když nad tím přemýšlím tak opravdu těžko říct. Třetí deska ne že by byla špatná, stále k ní chovám respekt, ale zkrátka už to není úplně ono. Desku jsem na rozdíl od předchozích slyšel jen párkrát a trochu mě paradoxně odrazoval ten lepší zvuk, který byl jiný než dřív, ale The Strokes tim trochu ztratili svojí tvář, ikdyž You Live Only Once je skvělej rádiovej hit (Nemyslim pro česká rádia, protože ta jsou stále ještě v pravěku). No a to pro mě byl stále rok 2008, o Strokes se moc nemluvilo, no a já jsem mezitím objevoval novou muziku, utvářel nové já a při tom se neustále vracel k prvním dvěma albům, no a pak se říkalo, že se rozpadli a nerozpadli, prostě nějakej ten bulvár do toho. První šokem však pro mě byla Cassablancasova sólovka, která hýřila neuvěřitelným kýčem hraničící až s demencí (viz videoklip). No a pak se začalo mluvit o tom, že chystají novou desku. Myslel jsem si, že když budou celá kapela a nejenom Cassablancas, tak by mohli dát něco dohromady, co by mohlo mít hlavu a patu. Jak šeredně jsem se mýlil, deska Angles byla pro mě propadák na celé čáře a moje veškerá důvěra k milované kapele byla pryč. Leč první singl Undercover Of Darkness nezněl špatně, o to větší bylo rozčarování z nahrávky, kterou posléze vydali. A tak jsem Strokes přestal respektovat, přestal jsem je mít rád, o Cassablancasovi si osobně myslím takové věci, že je nemůžu ani veřejně interpretovat a korunu tomu všemu nasazuje singl z připravovaného materiálu pro rok 2013, One Way Trigger (více zde). Jediné, co jsem nikdy nezavrhl je debutové album a jeho pokračování Room On Fire. Písničky jako Last Nite, Someday, I can't win,  Meet me in the bathroom jsou jednoduše skvělé a když ještě kapela neměla zaražené hlavy hluboko v zadku a mozky vymyté slávou, tak psali rockovou historii a to se počítá.

Čalouník pod křídly havrana (Jack White - Blunderbuss)

Autor: Vojta

White Stripes, The Racontreus a Dead Weather - tři skupiny, které spojuje jedna osoba, a to osoba Jacka Whitea. Osobně jsem ho nikdy moc nežral, kromě alba Elephant (vrchol White Stripes), ani pořádně nevím proč…  Věděl jsem sice o jeho hudebních kvalitách a přednostech, ale stejně…, prostě - stručně řečeno, doposud na milého Jacka nenastal ten pravý čas. Až nyní se to stalo - Jack White natočil v Nashvillu svojí první sólovku, i když on tvrdí  „Ona to byla vlastně náhoda“ a ať hodí kamenem na monitor ten, komu se to v životě aspoň jednou nepodařilo. Ještě by bylo dobré dodat, že deska Blunderbuss spatřila světlo světa rok poté, co se White Stripes rozpadli, což mělo jistě kreativní aspekt na celou podobu desky.

                První dotek s deskou byl prostřednictvím singlu Freedom at 21 a musím říct, nebylo  to příliš povedené napoprvé. Měl jsem pocit, jakoby se Jack White sám vykradl - základní riff ze Seven nation army dosadil do téhle, jinak dobré písničky. To byla ta věc, která trošku kalila ten rybníček jménem Freedom at 21. Po nějaké době jsem se zase k němu vrátil, když už celá deska byla na světě a byl to úplně jiný level.  Nejenže je Jack White hudebník ze staré školy, ale je to i velice šikovný aranžér. Deska je propracovaná a nedochází jí dech, a to ani u klidnějších písniček jako je I Guess I Should Go to Sleep (mimochodem úžasná písnička na spaní, nejen podle názvu). Celé album podpírá Jackův klavír, který plní roli hlavního nosníku. White dokazuje, že bezvadně ovládá nejenom kytaru. Blunderbuss obsahuje i klasické garagové pecky, hned druhá v úvodu se na nás vyvalí Sixteen saltines,  Freedom at 21, u který už kašlu na to, jestli je ten riff vykradený nebo ne, ta samotná písnička má potencionál a je až neskutečně drzá.  Za zmínku určitě stojí první singl z této desky Love Interruption, což je vlastně emocemi naplněný duet s Ruby Amanfu.  Celé by se to dalo shrnout tak, že Jack White dva měsíce nedumá ve studiu nad zvukem snaru a nad tím, aby ten zvuk byl bez sebemenší chybičky a geniální, jako někteří pseudo-umělci, ale prostě to nahraje, jak to leží a stojí. Díky tomuhle a i jiným věcem má Blunderbuss duši a ksicht hodný podívání se do zrcadla.

Yo La Tengo - Fade

V našich končinách nepříliš známá indie kapela Yo La Tengo vydává další studiové album a to po krásných devětadvaceti letech svojí existence. I když slovo kytarovka asi není úplně na místě, jejich žánrový záběr je opravdu široký a s každým albem jiný. Dopředu vám prozradím, že deska Fade je opravdu příjemné překvapení a možná nejlepší deska za tenhle rok (přiznávám, stále ještě jsem si neudělal čas na My Bloody Valentine).

S deskou jsme se po krátkém oťukávání stali velmi dobrými přáteli, ona tak hezky plyne a krásně se poslouchá. Nemá podlézavé melodie nebo nějaké krkolomné aranže. Její krása je tvořena především bohatým sortimentem použitých instrumentů, se kterými je nakládáno skutečně s citem a celé dílo je podpořeno příjemným, ne moc výrazným, vokálem, ale nerozumějte špatným. Její největší síla je  v tom krásném pohodovém plynutí a tom nadhledu, uklidnění a tak celkově pohodě, kterou deska nešetří a vesele rozdává kolem sebe. Její slabina, je to, že vyšla v únoru, kdyby vyšla o pár měsíců déle, třeba v dubnu, dokázal bych jí zřejmě ocenit více, protože je taková jarní. Dokážu si jí představit jako kulisu při procházce do jarní probouzející se přírody. Inu, dost řečí bylo, pokud jsem vás zaujal, tak šup si jí poslechnout.

Nová deska My Bloody Valentine

My Bloody Valentine vydávají po dvaadvaceti letech novou desku. Berme v úvahu, že jejich poslední album Loveless, které dnes již má status kultu a je to bez debat jedno z nejlepších alb všech dob a koneckonců jsem ho i zařadil mezi nejlepších deset alb devadesátých let (článek zde). Díky tomu všemu mám k počinu z letošního roku vysoká očekávání. Kapela spustila nový web a vydání alba trochu podcenili, jelikož stránka, na které mělo být album hned po vydání dostupné k  poslechu (v noci 2. února), nebyla dostupná ani v neděli ráno, každopádně k albu se v tuto chvíli už dostat lze a tak koncem týdne očekávejte recenzi, chci si to zkrátka promyslet, než vyřknu finální verdikt.

Foxygen - We Are The 21st Century Ambassadors of Peace and Magic

Kalifornská kapela Foxygen, která existuje od roku 2005, vydává své druhé studiové album. Jejich zvuk se nese na vlně psychadelie, retra, popu a hlavně pohody. Tak se pojďme podívat na pocity, které deska ve vás může zanechat.

Usedám do křesla a nahrávka mě dostává do většího a většího klidu, pomalu zesiluji své stereo a líně podupávám nohou do rytmu, zavírám oči a hlavou se mi honí tak trochu retro, takové ty pomalované Volkswageny plné californských hippies, kteří lístky trávy balí do papírku, potahují, kašlou a posílají dál, stojíc při tom na shromáždění pod Golden Gate v duhovém městě.V černobílých blikajících televizích je John Lennon a jeho slavná parta z Liverpoolu, to ještě vypadají mladě a mají celou zářnou budoucnost před sebou. Pak nastane večer, že ano, párty pokračuje a tráva se mění za LSD a ve svitu neonů se duhové město skutečně psychadelicky mění v duhové plné barev a rozmaru jedné ztracené generace, která za křiku při  protestech stejně musela napochodovat do té zatracené války ve Vietnamu... No jenže ve skutečnosti je rok 2013 no a svět je možná pro někoho sofistikovanější místo, ale pro mě stejný bordel, jelikož tu stále vznikají takovéto nahrávky jako je tato a možná i bohudík za to.  A ve finále je mi upřímně jedno, s čím si spojíte tohle album od retro-popové kapely Foxygen. Jenom si ho pusťte a hoďte se do klidu (drogy povoleny) a sami uvidíte jaké asociace vyvolá deska ve vás. Pro mě to byl každopádně zážitek, který mohu doporučit všem, jež mají rádi retro. Nebudu tady pitvat zvuk a texty, protože lidé, kteří ví o čem je řeč, tak to nepotřebují a ostatní mohou jít v klidu dál a poslouchat něco militantně ostrého. Ale já mám radši mír a lásku, bratři, a díky partě Foxygen za desku s magickým názvem "We Are The 21st Century Ambassadors of Peace and Magic"