Téma rozsáhlé, velké, témeř nezpracovatelné. Asi vás zklamu, opravdu tady nebudu psát o Depešákách, Maidnech, Jacksonovi nebo Madonně, nic ve zlým proti nim, ale lidi je zkrátka už znají. Když vypustíme to, že osmdesátky byli taky plné neonového gay popu a prvních mainstreamových průserů, tak pod povrchem televizního bahna se skrývalo několik klenotů, které v hudební historii mají své nepopiratelné místo. Především to byly kapely , které se nebáli experimentovat a nemyslím experimenty s elektronikou a levnými synťáky, které josu pro také osmdésátky typické. Ale otočme kartu a mrkňeme se na experimenty trochu jiným směrem. Neskončíme nikde jinde než v poplivaném, špinavém New Yorkském klubu, kde Thurston Moore dává poslední kokainovou lajnu a vrací se na pódium dohrát Teenage Riot. Znalejší už ví, že je řeč o Sonic Youth. Je to vskutku průkopnická kapela, která v době svého vzniku byla spíše zatracovaná než oblíbená, což se ani nedivím, jejich hudba byla no... prostě jiná a neposlouchala se pěkně. Když ukradnu přirovnání redaktora z jednoho zahraničního časopisu, tak by se jejich hudba dala popsat jako kdyby kytaristi měli své nástroje napojené na nějaký vesmírný přijímač a hudbu neprodukovali oni, ale nějaká vzdálená vesmírná civilizace (díky Steevee). V osmdesátých letech vydali album Daydream Nation, které se samozřejmě už poslouchat dalo, protože s jejich počátečním stylem by díru do světa neudělali. Je to deska garážová, nezávislá a no-wave, což je opak new-wave, ten je sice pro osmdesátky typický, ale tím Sonic Youth vyloženi pohrdali a na protest se drželi svého špinavého zvuku a ten jim zůstal do současnosti, stejně jako charakteristické kytarové sóla, pro které byl Moore odměněn časopisem Rolling Stone a dostal nálepku 34. nejlepší kytarista všech dob.
Příběh pokračuje a přesuneme se do nedalekého Bostonu, kde někde o polední pauze na univerzitním kampusu jamují Joe Santiago a Frank Black. Jde jim to od ruky a v tuto chvíli netuší, že jsou předzvěstí rockového boomu, který se naplno odstartuje až v devadesátkách. Není řeč o nikom jiném než o Pixies. Pro osmdesátky jsou od nich typické dvě desky. Doolittle, od které opisuje mnoho současných indie kapel. A hlavně Surfer Rosa, deska pro mě osobně až magická. V jádru naprosto jednoduchá, originální a dalo by se říct dokonalá v nedokonalosti. Kdo slyšel, ví o čem mluvím. Přehršel nápadů, které z desky vyzařují, její lo-fi pojetí, Frankův mňoukavý hlas a vůbec kde je můj rozum? Kurt Cobain, toho snad určitě znáte, pravil, že Nevermind by nikdy nevzniklo nebýt této desky.
Přesuneme se do Anglie a povíme si něco o člověku, který tak strašně miluje sám sebe až to není hezký, je to vegetarián, nemá rád vládu, prohlašuje dezinformaci, že umřela královna, ale ještě víc má spadeno na Margaret Thatcherovou, která byla hnací sílou pro několik jeho písniček. No nebudu vás napínat, je to Steven Morrissey a jeho The Smiths. V britský hudbě snad pro osmdesátky není výraznější kapely. Jejich deska The Queen Is Dead je po právu klenotem v britské populární hudbě. Hudba, přesto, že zní vesele, tak texty jsou mnohdy protispolečenské, protipolitické a ironické. The Smiths dali světu hit, který zůstavá hitem i pro některé dnešní mladé generace - "There is a light, that never goes out".
Přijde vám to málo? Další část bude brzo publikována a tešte se na další porci osmdesátkové hudby.
Žádné komentáře:
Okomentovat